Pár takových mám, na zaváděcím pásu je označení "vysílací kopie" a takové značky pro založení filmu do nějakého zařízení. Přijde mi, že je to na jiné masce, je to takové méně barevné.Hill píše:Nejhorší jsou filmy na šestnáctce pro televizi z 80. let
S: Duplikátor (přefocovač) diapozitivů
Moderátor: Moderátoři
Televize tehdy vyžadovala jak filmy, tak snímané objekty, se zkráceným rozsahem gradační stupnice, nezvládaly ho kamery, ale z filmů pro kina ani fotonásobiče ve flyingspotových snímačích. A některé pozitivní kopie jsem viděl z maskovaného negativu přetočeného na další maskovaný negativ právě proto, že negativ má gammu někde do 3,2, zatímco diapozitiv a projekční kopie pro kina musí mít kolem 4.
Pamatuji dokonce, jak pro televizní vysílání musel soubor Hořeňák máčet bílé košile v čaji, aby v přímém přenosu vystoupení pod širákem nebyly moc bílé.
No, pár let trvalo, než technika došla do stavu, kdy příliš jasná bílá nerušila.
Pamatuji dokonce, jak pro televizní vysílání musel soubor Hořeňák máčet bílé košile v čaji, aby v přímém přenosu vystoupení pod širákem nebyly moc bílé.
No, pár let trvalo, než technika došla do stavu, kdy příliš jasná bílá nerušila.
Pro TV spoty existovaly zvláštní, nejspíš nízkokontrastní inverzní materiály Ještě v 80. letech se hojně natáčely zpravodajské spoty na 16mm kamery. Říkám si, proč nepoužívali negativní materiál, vždyť pro videopřepis je to jedno. Ale nejspíš kvůli střihu - sestřih se totiž prováděl přímo na filmu, pak se to celé přepsalo se zvukem na videokazetu a šlo to do zpráv. Je to vidět, když pouštějí nějaké archivní spoty - je vidět, že jde o původní videopřepis 16mm filmu.
Problém negativu není v tom, že by se nedal stříhat, vždyť u normálního filmu se i ten negativ stříhá. A maska nedělá nic jiného, než že se tvoří podle toho, kolik purpurového a azurového barviva se ve vrstvě vytvořilo, přesněji nevytvořilo, zkrátka vyrovnává spektrální citlivost filmu za cenu celkového barevného posunu, který pak lze snadno odstranit doplňkovou barvou prosvícení, nebo filtrem doplňkové barvy před snímačem.
Inverzní film ale byl vyvolaný prakticky stejně rychle, při střihu s ním byla pohodlnější práce a mohl se rovnou zavést do snímače.
Inverzní film ale byl vyvolaný prakticky stejně rychle, při střihu s ním byla pohodlnější práce a mohl se rovnou zavést do snímače.
Ano, to jsem měl na mysli - pohodlnější práci při střihu. Tedy ona není nepohodlná, ale téměř nemožná, protože vizuálně se scéna podle negativu prakticky posoudit nedá.
U normálního filmu se stříhal negativ pro výrobu duppozitivu, to máš pravdu, ale až na základě střihů provedených na pracovních pozitivech vyrobených z nesestříhaného negativu.
U vyvolávání barevné inverze je oproti barevnému negativnímu procesu navíc černobílé první vyvolávání a druhý osvit (nebo lázeň simulující osvit), takže musí být vždy časově náročnější a dražší. Navíc se tam rychleji vyčerpává bělicí lázeň, protože se z filmu musí vždy vybělit víc stříbra, než v případě negativního procesu. Ale je určitě vždy levnější a jednodušší než dělat negativ a z něj pak pozitivní kopii.
Pokud se dnes filmuje na film, pak kamerový negativ jde rovnou do skeneru a dál už se vše odehrává digitálně...
Maska slouží ke kompenzaci vedlejších hustot purpurového a azurového barviva v negativu. Každé barvivo totiž zadržuje kromě své absorpční barvy i určité množství sousední barvy, taková obdoba přeslechu. Výsledkem je zhoršení separace červené, zelené a modré v kopii, a tím ztráta sytosti. Žluté barvivo má ale vedlejší hustoty minimální, takže se nekompenzuje. Purpurová kromě zelené zadržuje část modré, dá se to vykompenzovat tím, že se tam vytvoří ještě jeden, pozitivní obraz purpurového výtažku, ale ve žluté barvě. To jako celek pak udělá to, že to zadržuje modré světlo ve všech jasových hodnotách purpurového obrazu vždy stejně. To samé se udělá i pro azurový obraz, pro ten se zase použije červené maskovací barvivo.
U inverze a u fotopapíru se maskování samozřejmě nedělá, protože by se na to nedalo koukat, s tímhle by si oko neporadilo. Ale když je v cestě jedno zhoršení, tolik to nevadí. U procesu negativ-pozitiv se vlastně sčítají dvě zhoršení, proto papírová fotka z nemaskovaného negativu nemá nikdy tak syté barvy. Takže tam to smysl má, ten negativ zamaskovat.
Dnes, kdy se ve fotolabech skenuje negativ a pak se to zpracovává digitálně, by ta maska vlastně nebyla ani potřeba, a tím by se zjednodušila výroba negativního materiálu. To maskování se totiž dá pak udělat i digitálně.
U normálního filmu se stříhal negativ pro výrobu duppozitivu, to máš pravdu, ale až na základě střihů provedených na pracovních pozitivech vyrobených z nesestříhaného negativu.
U vyvolávání barevné inverze je oproti barevnému negativnímu procesu navíc černobílé první vyvolávání a druhý osvit (nebo lázeň simulující osvit), takže musí být vždy časově náročnější a dražší. Navíc se tam rychleji vyčerpává bělicí lázeň, protože se z filmu musí vždy vybělit víc stříbra, než v případě negativního procesu. Ale je určitě vždy levnější a jednodušší než dělat negativ a z něj pak pozitivní kopii.
Pokud se dnes filmuje na film, pak kamerový negativ jde rovnou do skeneru a dál už se vše odehrává digitálně...
Maska slouží ke kompenzaci vedlejších hustot purpurového a azurového barviva v negativu. Každé barvivo totiž zadržuje kromě své absorpční barvy i určité množství sousední barvy, taková obdoba přeslechu. Výsledkem je zhoršení separace červené, zelené a modré v kopii, a tím ztráta sytosti. Žluté barvivo má ale vedlejší hustoty minimální, takže se nekompenzuje. Purpurová kromě zelené zadržuje část modré, dá se to vykompenzovat tím, že se tam vytvoří ještě jeden, pozitivní obraz purpurového výtažku, ale ve žluté barvě. To jako celek pak udělá to, že to zadržuje modré světlo ve všech jasových hodnotách purpurového obrazu vždy stejně. To samé se udělá i pro azurový obraz, pro ten se zase použije červené maskovací barvivo.
U inverze a u fotopapíru se maskování samozřejmě nedělá, protože by se na to nedalo koukat, s tímhle by si oko neporadilo. Ale když je v cestě jedno zhoršení, tolik to nevadí. U procesu negativ-pozitiv se vlastně sčítají dvě zhoršení, proto papírová fotka z nemaskovaného negativu nemá nikdy tak syté barvy. Takže tam to smysl má, ten negativ zamaskovat.
Dnes, kdy se ve fotolabech skenuje negativ a pak se to zpracovává digitálně, by ta maska vlastně nebyla ani potřeba, a tím by se zjednodušila výroba negativního materiálu. To maskování se totiž dá pak udělat i digitálně.
S nemaskovaným negativem jsem začal a rychle skončil, z toho nešlo pouhou změnou barvy světla (subtraktivní filtrací) trefit pleťovou barvu bez toho, aby se ostatní barvy hlavně na ose purpurová - zelená posunuly do jiných odstínů. Fotky lidí v letní přírodě podle toho vypadaly. Aditivním způsobem (tedy postupným osvitem přes modrý, zelený a červený filtr) to bylo lepší, ale opakovatelnost nastavení některé hnědé až oranžové s tehdejšími časovými spínači byla problematická, tak jsem se na to vyignoroval.
Jo, lidi měli radost, že mají barevné fotky, ale ony byly vlastně jen pestré, nebyl jsem s výsledkem spokojený.
Vrátil jsem se k barvě až po letech, když jsem si u jednoho posedlíka ověřil, kolik barev se dá reprodukovat daleko věrněji z maskovaného negativu. Ale to přehazování filtrů v šuplíku nad filmem bylo značně nekomfortní, míchací hlava mi na Opemus nepasovala, nový zvětšovák ve mně nebudil nutkání zakoupit, tak jsem se dal zase na aditivní proces.
Znovu jsem sehnal z tiskárny želatinové filtry na barevné výtažky (modrý a červený filtr jsou velmi "úzké", s nimi by se dalo dělat i s nemaskovaným negativem, nelámou světlo, tak můžou být i lehce zvlněné bez vlivu na konvergenci barev), nechal jsem si vysekat plechy na kotouč a bubínek, vyrobil filtrační nástavec pod objektiv a postavil si časový spínač s dělením časů po 1 dB (nula byla 1", 20 znamenalo 10", 40 znamenalo 100" a končil na 51, protože jsem použil řadič s 26 polohami). S tím už se dělat dalo.
Dělalo se s tím, jak s kódovým zámkem na trezoru. Zařadil jsem modrý filtr, nastavil třeba osmičku čas, osvítil, pak pootočil na zelený, přecvakal čas o čtyři kroky doprava, osvítil, pootočil filtr na červený, přepnul čas o sedm doleva, osvítil... a fotka šla do zásobníčku, pohlednicový formát jsem vyvolával i po šesti fotkách najednou.
Počátkem devadesátek už jsem to svěřoval minilabu, zařízení šlo do igelitu a před lety jsem celou strojovnu věnoval jedné naděljné fotografce z Hradce na černobílé fotky, zbyl mi jen ten bubínek s filtry a deska s termostatem a hodinami na vývojku.
Tak trochu OT: filmy typu "tkanička do bot", tím myslím osmičky, stejně nebyly určené ke kopírování, ty byly jen inverzní.
Ale stejně: nebyly ty filmy méně nudné, když na jednu stranu cívky se vešla minuta čtyřicet, u kazetových kamer tři minuty? To se člověk rychle naučil vybírat si záběr, rozhodovat se, co točit, a co ne, aby pak nevystříhal moc materiálu.
Elektronický záznam umožnil natáčet levněji - a schválně: kdo se na to dnes vydrží celou dobu dívat?
Jo, lidi měli radost, že mají barevné fotky, ale ony byly vlastně jen pestré, nebyl jsem s výsledkem spokojený.
Vrátil jsem se k barvě až po letech, když jsem si u jednoho posedlíka ověřil, kolik barev se dá reprodukovat daleko věrněji z maskovaného negativu. Ale to přehazování filtrů v šuplíku nad filmem bylo značně nekomfortní, míchací hlava mi na Opemus nepasovala, nový zvětšovák ve mně nebudil nutkání zakoupit, tak jsem se dal zase na aditivní proces.
Znovu jsem sehnal z tiskárny želatinové filtry na barevné výtažky (modrý a červený filtr jsou velmi "úzké", s nimi by se dalo dělat i s nemaskovaným negativem, nelámou světlo, tak můžou být i lehce zvlněné bez vlivu na konvergenci barev), nechal jsem si vysekat plechy na kotouč a bubínek, vyrobil filtrační nástavec pod objektiv a postavil si časový spínač s dělením časů po 1 dB (nula byla 1", 20 znamenalo 10", 40 znamenalo 100" a končil na 51, protože jsem použil řadič s 26 polohami). S tím už se dělat dalo.
Dělalo se s tím, jak s kódovým zámkem na trezoru. Zařadil jsem modrý filtr, nastavil třeba osmičku čas, osvítil, pak pootočil na zelený, přecvakal čas o čtyři kroky doprava, osvítil, pootočil filtr na červený, přepnul čas o sedm doleva, osvítil... a fotka šla do zásobníčku, pohlednicový formát jsem vyvolával i po šesti fotkách najednou.
Počátkem devadesátek už jsem to svěřoval minilabu, zařízení šlo do igelitu a před lety jsem celou strojovnu věnoval jedné naděljné fotografce z Hradce na černobílé fotky, zbyl mi jen ten bubínek s filtry a deska s termostatem a hodinami na vývojku.
Tak trochu OT: filmy typu "tkanička do bot", tím myslím osmičky, stejně nebyly určené ke kopírování, ty byly jen inverzní.
Ale stejně: nebyly ty filmy méně nudné, když na jednu stranu cívky se vešla minuta čtyřicet, u kazetových kamer tři minuty? To se člověk rychle naučil vybírat si záběr, rozhodovat se, co točit, a co ne, aby pak nevystříhal moc materiálu.
Elektronický záznam umožnil natáčet levněji - a schválně: kdo se na to dnes vydrží celou dobu dívat?
Crifodo: Fomachrom, nebo Fomachrom II ? Fomachrom původní se vyvolával podobným procesem jako stará Agfa/Orwo, tedy „studený proces“ s obtížně dostupným a jedovatým barvotvorným vyvolávačem TSS. Tedy v současné době vyžadující dost individuální přístup. V r. 89 se začal vyrábět Fomachrom II pro proces E-6, který používá Ektachrome. Ten by měl jít vyvolat i dnes bez problému v labu, který umí inverzi.
Ale je pravděpodobné, že tyto expirované filmy už budou nepoužitelné. Možná poslední várky Fomachromu II skladované v mrazáku by ještě šly.
Ale je pravděpodobné, že tyto expirované filmy už budou nepoužitelné. Možná poslední várky Fomachromu II skladované v mrazáku by ještě šly.