Já se dostal na západ ještě na devizový příslib v roce 1986, ale bylo to až na druhý pokus, na odvolání. Pikantní na tom byly dvě věci. Jednak jsme se ženou jako nestraníci nepočítali s tím, že uspějeme a neměli jsme připravené ani peníze na marky.
Druhá a zajímavější věc byla, že jsem si psal cca 2 roky s českým emigrantem, se kterým jsem pěstoval čilý výměnný obchod. Já jemu knihy o malířích a on mě IO snů o kterých se tu jen teoretizovalo. Dokonce jsem na vojenské správě po pravdě uvedl i písemný styk se zápaní cizinou. Nevěřím tomu, že by nevěděli, že jedu za ním, ale nechali nás. Možná kvůli tomu, že tu zůstaly dvě děti. Podotýkám, že ani z mojí ani s ženiné strany nikdo v patraji nebyl.
Šok co jsme tam zažili v obchodech se těžko popisuje. Kdo pamatuje, vidí u nás v regálu dva jogurty, bílý a s marmeládou. Tam regály plné všelikých jogurtů jako je to tady dnes. A tak to pokračovalo se vším, elektronika, oblečení hračky atd.. Ten kluk se nás tekrát ptal, na kolik nás ten týden vyšel a když slyšel, že moje 2 měsíční výplaty a kolik marek si vezeme, tak skoro upadl.
Po týdnu jsem přijeli domů a žena odmítala chodit nakupovat do a okolo tehdejší Ovoce-zelenina, ten smrad z tekoucích brambor byl ukrutnej.
Pořád se ptala, proč to tam jde a tady ne a jaká je škoda, že to děti nikdy neuvidí. Spletla se jen o 3 roky, pak jsme tam vzali na jeden den po revoluci i děti, aby viděli, co kdyby náhodou to zase nešlo.
Proč to píšu, tenkrát jsme žili opravdu téměř na doraz, z výplaty moc nezbývalo někdy i nic a vybavení doma taky nic moc.
Teď nám z důchodu sice nezbyde, ale jsme na tom vlastně o něco líp. Když nic jiného, můžeme si alespoň trochu vybrat z toho co chceme nebo musíme koupit. Je otázka, jak to půjde dál až nastoupí všeliké nemoci.
Ale třeba přijde ten konec světa a bude to vyřešené.
Kdyby Edison nevynalezl elektřinu, do teď se díváme na televizi při svíčkách.
