ze ma to nenapadlo hned , kedisy som sa doma hral so starim elektromerom, napetovu cievku som napajal klasicky 220V , na prudovu som pripojil sekundar trafopajky - samozrejme ze tam netiekli 100ky A (indukcnost prudoveho vynutia), ale aj tak sa to tocilo jak o zivot
No já dělám co můžu, ale moc je zatim nechapu:$
pořád nechápu,když vezmu v úvahu,že energie se nemůže jen tak někde vzít, jak můžu spotřebovat málo a naměřit víc(co se týká převodů tomu rozumím).jinak napětí se u nepřimeho měření zapojuje na zvlášť svorku,která neni propojená na proudový okruh.
Takový perpetuum mobile dotažené k dokonalosti... nejenom že to běhá samo pořád dokola, ale ještě se to násobí...v tom budou trpaslíci, to jsou šmejdi největší...
Elektroměr měří spotřebu U·I·t, na to má tu napěťovou a proudovou cívku. Spotřebovaná energie je Uz²/Rz·t, když normálně bývá na zátěži napětí Uz=U. A tady se nabízí ta finta, do série se zátěží zapojit zdroj protinapětí a tak zmenšit napětí na zátěži, třeba na jednu setinu. Aby se nezměnil proud, i odpor zátěže je třeba snížit na jednu setinu. Elektroměr nic nepozná, a spotřebovaný činný výkon je jen setina toho změřeného.
A co nechápeš . Přece sám měřák nespotřebuje prošlou energii , ale pro svoji činnost si ji jen trochu ponechá . Takže např. při průtoku proudu 25A "zůstane" na proudové cívce 0,1V , tj. 2,5VA . Takže ta bedna , o které jsem psal , byla stabilizovaným zdrojem proudu . Nastavíš na ni těch 25A a po určitou dobu necháš sestavu běžet . Po určené době odečteš údaj na ukazateli a porovnáš s průchodem . Takže potom ve skutečnosti např. za tři hodiny je výsledek 230x25x3 , ale spotřebuješ 2,5x3 W .