Jestli to má fungovat jak žárovka, tedy vydávat viditelné světlo, pak ten odporový drát bude dosahovat teplotu hodně přes 600 °C. To skleněná trubička stěží snese, ať již bude odporový drát uvnitř, nebo na jejím povrchu. Ani epoxid nebo silikon takovou teplotu nevydrží. Možná použít šamotovou tyčku, nebo starý výkonový odpor - cihlák. Na ní navinout potřebný kus odporového drátu.
Záleží na tom, o jaký výkon se vlastně jedná. Dovedu si představit i malou signalizační žárovičku, nebo třeba i ledku, připojenou paralelně k bočníku. Obdobně jako u ampérmetru s bočníkem...
Vodne sklo - tuhnutie
Moderátor: Moderátoři
Mně připadá, že za komoušů se tyhlety věci běžně braly ve škole, když ne na základní, tak na střední a lidi to tehdy většinou věděli.
Vodní sklo je v podstatě křemičitan sodný nebo draselný. Obecně směs oxidu křemíku SiO2 a sodných a možná draselných alkálií NaO a KO, kde jsou alkálie v tak vysokém poměru, že je to rozpustné ve vodě. Běžné sklo, třeba okenní má těch alkálií menší množství a proto se nerozpouští ve vodě a začíná měknout při teplotě pár set stupnů. Teplotně odolné sklo, které teplem nepopraská, má těch alkálií minimum, je to téměř čistý oxid křemičitý a proto taky taje při podstatně vyšší teplotě než okenní sklo.
Na vzduchu tuhne vodní sklo tím mechanismem, že sodné a draselné alkálie zreagují s oxidem uhličitým ze vzduchu na uhličitan sodný a draselný a křemík SiO2 se následně vysráží jako gel a později tuhá látka. Z toho vyplývá, že když se to pořádně zahřeje, uhličitany se zase rozloží na alkálie a oxid uhličitý a vodní sklo vznikne zpět. A pořád je to silně alkalické.
S šamotem to potom tuhne tím mechanismem, že šamot z toho vodního skla postupně vychytá alkálie, sodík a draslík a chemicky je na sebe naváže a oxid křemičitý se následně zase vysráží. Aby se to stabilizovalo, je potom třeba vzniklou hmotu nechat vysušit od vody z toho vodního skla a potom vypálit na několik set stupňů. Tím to vzájemně proreaguje, oxid křemičitý, šamot a alkálie na komplexní a dlouhodobě stabilní křemičitany neboli laicky neutrální a dlouhodobě stálou keramickou hmotu. Jak to je potom kvalitní, závisí na dvou věcech. Jednak na poměru alkálií a vypalovací teplotě neboli jak se to vypálením sline dohromady a potom jak se povede udělat výchozí materiál hustý. Neboli když je ta směs šamotu a vodního skla téměř suchá a vylisuje se velikým tlakem, vznikne po vypálení kompaktní keramická hmota, tvrdá, těžká , hodně podobná feritu.
U prodávaných šamotů mně ale připadá, že do nich přidávají buďto železné piliny nebo další železnaté pigmenty, takže výsledná keramická hmota by nakonec mohla být slabě vodivá. To by bylo třeba prověřit, jestli to tak je a jestli to nebude vadit.
Jinak těch možností tmelů s vodním sklem je mnohem víc.
Na vysokoteplotní ochranu by se jinak daly použít smalty a glasury prodávané kutilům v keramice. Tam je už všechno hotové, smíchaní, namleté na prášek, zbývá z toho akorát ve vodě udělat nějakou kaši, tou napajcovat tu odporovou spirálu, nechat uschnout a potom vypálit na 800 - 1000 st C, nejspíš v nějaké pícce pro keramiky. Nejlepší by asi byl smalt určený přímo na kov, na těch spirálách by asi nejlépe držel.
Vodní sklo je v podstatě křemičitan sodný nebo draselný. Obecně směs oxidu křemíku SiO2 a sodných a možná draselných alkálií NaO a KO, kde jsou alkálie v tak vysokém poměru, že je to rozpustné ve vodě. Běžné sklo, třeba okenní má těch alkálií menší množství a proto se nerozpouští ve vodě a začíná měknout při teplotě pár set stupnů. Teplotně odolné sklo, které teplem nepopraská, má těch alkálií minimum, je to téměř čistý oxid křemičitý a proto taky taje při podstatně vyšší teplotě než okenní sklo.
Na vzduchu tuhne vodní sklo tím mechanismem, že sodné a draselné alkálie zreagují s oxidem uhličitým ze vzduchu na uhličitan sodný a draselný a křemík SiO2 se následně vysráží jako gel a později tuhá látka. Z toho vyplývá, že když se to pořádně zahřeje, uhličitany se zase rozloží na alkálie a oxid uhličitý a vodní sklo vznikne zpět. A pořád je to silně alkalické.
S šamotem to potom tuhne tím mechanismem, že šamot z toho vodního skla postupně vychytá alkálie, sodík a draslík a chemicky je na sebe naváže a oxid křemičitý se následně zase vysráží. Aby se to stabilizovalo, je potom třeba vzniklou hmotu nechat vysušit od vody z toho vodního skla a potom vypálit na několik set stupňů. Tím to vzájemně proreaguje, oxid křemičitý, šamot a alkálie na komplexní a dlouhodobě stabilní křemičitany neboli laicky neutrální a dlouhodobě stálou keramickou hmotu. Jak to je potom kvalitní, závisí na dvou věcech. Jednak na poměru alkálií a vypalovací teplotě neboli jak se to vypálením sline dohromady a potom jak se povede udělat výchozí materiál hustý. Neboli když je ta směs šamotu a vodního skla téměř suchá a vylisuje se velikým tlakem, vznikne po vypálení kompaktní keramická hmota, tvrdá, těžká , hodně podobná feritu.
U prodávaných šamotů mně ale připadá, že do nich přidávají buďto železné piliny nebo další železnaté pigmenty, takže výsledná keramická hmota by nakonec mohla být slabě vodivá. To by bylo třeba prověřit, jestli to tak je a jestli to nebude vadit.
Jinak těch možností tmelů s vodním sklem je mnohem víc.
Na vysokoteplotní ochranu by se jinak daly použít smalty a glasury prodávané kutilům v keramice. Tam je už všechno hotové, smíchaní, namleté na prášek, zbývá z toho akorát ve vodě udělat nějakou kaši, tou napajcovat tu odporovou spirálu, nechat uschnout a potom vypálit na 800 - 1000 st C, nejspíš v nějaké pícce pro keramiky. Nejlepší by asi byl smalt určený přímo na kov, na těch spirálách by asi nejlépe držel.