Mgf. B400 - zvýšení rychlosti

[radioelectrum]

Radím přitom raději nereflektovat na sebelépe vychválené nabídky typu B73. To je stroj, který k opravě či dokonce repasi nutně vyžaduje poměrně hluboké znalosti i zkušenosti tohoto druhu záznamové techniky. Pro méně zkušeného, mladého a nedočkavého amatéra se může B73 snadno stát i důvodem k oběšení.

V čem je u B73 zakopaný pes? Vždyť to je skoro stejný magnetofon jako B113-B115-B116-CM130 ?

[Hill]

B73 bych rozhodně neodmítal. Sice má po těch letech potíže s kontakty přepínačů a potenciometry, ale to se dá vyčistit a nakonzervovat, kromě toho dnes asi nebudou tak často namáhané, jako kdysi.
Ztvrdlé řemínky, obložení a přítlačná kladka budou asi bolest všech magneťáků, ale většinou se dá sehnat vhodná náhrada ještě dnes, a pro začátek jim stačí vyčištění, odmaštění a (mimo přítlačnou kladku, která musí zůstat čistá a suchá) ošetření saponátem nebo i samotným glycerinem.

Elektronika B73 je jinak robustní a dostatečně předimenzovaná, poruchovost minimální (dokonce ani elektrolyty neodcházejí, navzdory pověstem).
Rozhodně mi zvukově připadá B73 příjemnější, než všechny B115 a B116, co jsem kdy měl v parádě. Možná je to těmi elektronickými přepínači místo mechanických, možná je to jen můj pocit plynoucí ze zvyku necpat do zesilovačů víc nelinearit, než je nezbytně třeba. V těch B113 a novějších je těch nelinearit opravdu cestou poněkud moc. Ale, jak říkám, je to jen můj pocit, měřením bych to asi neprokázal.

[rudolf02]

No, já nevím, ale moje rada je nechat originál originálem.
Magnetofon považuji za nejméně podařený způsob reprodukce. Problém je hluk mechaniky. A semo tamo prokopírovaný záznam. A zanášení hlav. A fázoví fujtjblíci v korekčních berličkách. Atd...
Ano, taky si pouštím pásky (na několika magnetofonech).
Když přišla kdysi videa, začali jsme je s kolegy upředňostňovat pro záznam písniček. Ale za čas ta trrééémola a kolíííísanííííí.
Takže hupky dupky zpět na klasiku stroje.

Jak to vidí mládež?
V kroužku máme k dispozici Tesla 810A, B90/stereo (samo domo 2x45W na principu transiwattu), NZC420, AZS223 + troje dvoupásma a troje trojpásma, prostě co se komu líbí. Nejčastěji mládež jede ifouna na AZS a Supermaxy. Starší techniku občas, aby mi udělali radost. Dříve si nosili i něco lepšího, ale pro komůrku cca 3x7m jim postačuje výše uvedené. Nakonec to ozvučí i přilehlé prostory bez slyšitelných deformací. Samotného mě překvapilo, že nechtěli lepší techniku. Je zase pravda, že jak přístroje, tak bedny prošly důkladnou revizí a seřízením.

Jo a ještě ke zvýšení rychlosti. Starý dvoustopý bateriový magnetofon National s cívkami tuším 10cm a stejnosměrnou předmagnetizací má základní rychlost 4,75 (prostě čtverku). Rychlost 9,5 (prostě 9) se přepínala tak, že se na tónovou hřídel našloubovala rolnička (mezikruží, které zvětšilo její průměr a tím rychlost pásku), jednoduchý princip uvedený kolegy výše.

A k B73 se nemohu vyjádřit, rád bych ji měl, ale nemám.

[elektrosvit]

Hille, a nebyl pak problém s montáží spodního víka u upravené B42? Mezi spodním víkem a nosníkem setrvačníku není moc místa a když je setrvačník z B43 vyšší, neumím si představit, jak se tam vejde. Nebo jsi provedl nějakou chytrou úpravu?

Nepovažuji magnetofonovou technologii za nejméně povedenou. Vždyť gramofonová deska se s každým přehráním, byť na sebelepším gramofonu, nenávratně opotřebovává, je daleko citlivější na znečištění, ale zase ji nejde náhodně smazat. Kvalitní magnetofonový pásek na správně seřízeném magnetofonu se s každým přehráním opotřebovává méně. Každý způsob záznamu má své pro a proti. Digitální techniku sem záměrně necpu.

Ještě se vrátím k řadě B4. Dostaly se mi do sbírky dva přístroje- další B4 (už třetí) a B42. Oba přístroje jsou z roku 1966, B4 má ještě modré kryty a žlutá tlačítka, B42 zase žárovkový ukazatel záznamu. Oba přístroje jsou kompletně osazeny východoněmeckými tranzistory a co jsem ještě neviděl- nevýkonové tranzistory jsou zastrkány v paticích podobně jako v sovětských přijímačích (Riga, Selena). Mám ještě jednu B4 s modrými kryty z roku 1967, v ní jsou již tuzemské tranzistory, normálně zapájené do desek. V B42 chybí řemínek k přivíjecímu kotouči, B4 má zase nepůvodní síťový přívod. Jinak jsou oba v původním stavu, u hlav jsou šroubky zakápnuté. Podle stavu čel oba přístroje hrály max. pár desítek hodin. Zatím zjištěné závady: opotřebené přítlačné pásky u kombi hlav (staré provedení podobné jako u Grundigu, nahradím novým s polštářky), chrastí potenciometry a přepínače, jinak oba magnetofony hrají. To opět potvrzuje jejich kvalitu.

[konosuke]

Tuším, že se dalo najednou zmáčknout tlačítko na rychlost 9 i na 4. Pásek jel devítkou a korekce byly na čtverku, už si ale nepamatuju, na kterém mgf to šlo.

šlo to udělat na všech cívkových teslácích teda třírychlostních, nejlépe zamáčknout 9 a 2 výšky se slyšitelně zdůraznily no a že se kopírovalo tape to tape i 3-4x (desky byly vzácnosti) tak to nějaký smysl mělo, tenkrát, podotýkám
raz tu byl na EB článek jak dobastlit 19 cm/s do Tesla B100

[Hill]

Setrvačník B43 je sice vyšší, ale jen věnec. Stavební výška zůstává stejná. Musí, i B43 používá stejné spodní ložisko, jako ostatní Bé čtyřky. Jen v B43 je prostor mezi držákem trubkového ložiska a patním ložiskem daleko lépe využitý tím plnotučnějším setrvačníkem.
Připomeň mi to tak za šest neděl, až budu mít z dílny vystěhovanou kuchyň a dostanu se k magneťákům, vyfotím rozdíl.
Také nesouhlasím s Rudou, že magnetický záznam byl nejméně povedený: právě na něm se konstruktéři, u nás nadšenci, na Západě a v Asii celé výzkumné týmy, vyblbli u nás do alelujá, tam do halleluyah, aby z toho záznamu dostali zpět co nejvíc toho, co na pás šlo. A co nejvěrněji. Zatímco deska končí s odstupem hluku někde na -40 dB a zkreslení pod 2% se dosáhlo jen stěží a jen s tangenciálním raménkem, slušné magnetofony měly odstup lepší, než -50 dB a zkreslení zhruba stejné, a to bez dopomoci.
Teprve systémy Dolby, dbx a jiné z nich dostaly odstup značně lepší (i když u desek se to moc neujalo)...
Bohužel licence, patenty, devizové možnosti a podstatný prvek - omezenost zodpovědných činitelů - způsobily u nás to, že se výrobek tři roky schvaloval do výroby, měnily se materiály za ty, kterých se naše národní hospodářství rádo zbavilo, rok se rozjížděla výroba nulté série a další rok se schvalovala jeho cena. Tak se na pultech objevil magnetofon technicky pět let zastaralý, designově deset let. Na výběr nebylo: ber, co je, nebo koupí jiný.
Naproti tomu se přes Tuzex i různými podloudnými cestami k nám dostávaly přístroje na pohled úžasné, i když mnohé z nich na Teslu elektroakustickými parametry neměly. Ale v prospektu byly tyto parametry patřičně zaokrouhlené a bez odvolávky na normu...
Prostě většina spotřebitelů (až na pár výjimek těch, kdo věděli a znali už tehdy, a podle toho nakoupili) si koupila buď slušnou Teslu, která nevypadala nijak vábně, nebo krásný, závist budící naleštěný prd. To byly ty Nationaly s mazáním magnetem nebo stejnosměrným proudem a nanejvýše střídavou předmagnetizací, kterou měl už Tesla Start v roce 1962, po něm Blues, a pak už ani stejnosměrné mazání Tesla nikdy nepoužila.
Neměli jsme vesměs přístup ke strojům, které si své jméno zaslouží, tak náš pohled byl značně pokřivený. Mně to také trvalo, než jsem přišel na to, že Teslákům je třeba fandit a děkovat za to, že pro nás z toho dobrého prosadili do výroby alespoň něco. A že z toho mezi všemi omezeními vytěžili maximum.

[konosuke]

jo, kdyby bastlíři partyzáni z Pardubic trochu dohlédli na dizajn magičů mohly bejt důstojnou konkurenci nablýskaných japanů i germánů, jediné co jakž takž snesly kritéria byly B444 lux super a B588 v dřevěném soklu, odpudivým paskvilem plastový kufr B70 a že mono...
tohle není neúcta bacha ! navzdory administrativním průtahům a součástkové základně dokázali mnohdy skoro nemožné
http://www.ceskatelevize.cz/ct24/region ... e-misto-je

[Osmdesat]

Zvětšení průměru hřídele motorku jsem samozřejmě zkoušel taky, ale to nikam nevedlo - motorek nemá dost velký točivý moment, aby po zmenšení převodového poměru utáhl rychloposuvy.

To je divné. Já to na B4 zkoušel a utáhlo to v pohodě. I když... nepoužívalo se v B4kové řadě více typů motorů?

To zvětšení průměru řemenice motoru by se mi líbilo nejvíc - kdyby mě někdo ujistil, že nebude výrazně trpět mechanika a pásky při převíjení.

Jak totiž připomněl Sinclair, zvětšení průměru tónové hřídele nějakým adaptérem nese s sebou riziko zvýšeného kolísání rychlosti. [/b]

[Osmdesat]

Jinak mám doma ještě B730. Ta má stejnou mechaniku jako B73, ale jinou elektroniku?
Ta B730 nevypadá designově špatně. Ale je tam opět jen rychlost 9.

Mechanika se mi také moc nezamlouvá. Přítlačna kladka nedosedá asi rovnoběžně na tónovou hřídel, táhne to totiž pásek dolů. Už na tomto detailu je vidět zhovadilý návrh - např. u B4 je kolečko umístěno výkyvně, takže na tónovou hřídel dosedne vždy vodorovně. Tady ne, tady je napevno, takže úprava je možná jen ohnutím kleštěmi
Ty "skvělé" brzdy někdy kmitají, kvílejí a jánevímco. Někdy brzdí příliš, někdy málo.

[Hill]

Možná u první série B4 (to byly ty s tou složitou přivíjecí spojkou a třemi šroubky v unašeči) by se našel jiný mtorek, ale pochybuji. Ve všech, které jsem kdy opravoval, byl motor s oběžným rotorem MEZ SF113, 120 V, 50 Hz, 3 W s pomocnou fází přes krabicový MP kondenzátor 4 µF/250 V.
Leda bys vyřešil pohon setrvačníku jiným motorem (předloha se stupňovitou kladkou už nemá tolik místa, abys použil stupně o dvojnásobném průměru) a na převodový poměr rychloposuvů nesahal.
Asi by to šlo o něco zvýšit otáčky té pohyblivé předlohy, ale do dvojnásobku bych nešel. Spíše bych ten převod rozdělil.
Pohon talíře přivíjecí spojky i při devatenáctce rychlosti otáčkami totiž stačí navíjet už od prázdné cívky naprosto spolehlivě i v originální verzi.

[elektrosvit]

Ano, je to pravda. První série prvních B4 s označením ANP220 měla motor J 22 SF 96, který byl rychle nahrazen silnějším J 22 SF 113. Provedení ANP220 je dost vzácné, se slabším motorem ještě vzácnější. Tyto magnetofony měly odlišné rázové spojky. Tvořily je tři lamely. Dvě krajní byly spojeny s jednou částí unášeče, vnitřní lamela s druhou- něco jako spojka u motocyklu. Levý spodní kotouč nebyl fixován, ale otáčel se volně a při zařazeném snímání nebo záznamu byl blokován pomocnou brzdou. Její páka se otáčela okolo válečku, jímž procházel šroub zarážky bránící vypadnutí unášeče. Pozůstatkem tohoto zařízení je otvor ve výstupku ramene přítlačné kladky dole u osy otáčení, kde končilo táhlo ovládající brzdu- zůstal zachován u všech přístrojů, však se podívejte. Pravý hnací kotouč byl dvojdílný- jednu část tvořila řemenice, druhá klouzala po obložení spodku pravého unášeče. Po zařazení snímání nebo záznamu byly obě části spřaženy západkou ovládanou od páky elektromagnetu přítlačné kladky. Západka zapadla jen v určité poloze, takže, pokud byla aktuálně mimo, pravá cívka chvíli po spuštění posuvu pásku stála a po zapadnutí západky ztrátu dohnala, což bylo spojeno s cuknutím pásku. Rozdíl byl i v elektrické části- pravý potenciometr spřažený s vypínačem sloužil i k řízení hlasitosti při snímání, pravým knoflíkovým potenciometrem byla ovládána hlasitost jen při záznamu.

Provedení ANP221 je známé, první magnetofony měly rovněž modré kryty, později černé a šroubky v unášečích zůstaly i zde, i u přístrojů s černými kryty a unášeči. Unášeče bez šroubků se objevily až později a vydržely až do konce produkce. Stejné změny proběhly i na souběžných B41 a B42. Plastické nápisy "Tesla" a "B4" byly nahrazeny lepeným štítkem, změnil se i tvar okénka indikátoru záznamu. Pásek byl ke kombinované hlavě přitlačován plastovým páskem se semišovým povrchem, stejný systém používal například Grundig u typů TK 120, 140...později přišlo provedení s filcovými polštářky u mazací i u kombinované hlavy. To opět vydrželo až do konce. Změnil se i tvar držáku přítlačné kladky. Rázové spojky byly už klasické s filcovým obložením a plochou pružinou. Levý spodní kotouč je trvale zablokován pomocí plechové vidličky, pravý trvale klouže po filcovém obložení unášeče. Popsané změny byly zaváděny postupně, takže existují různé kombinace.

Magnetofon B730 má mechaniku z typu B700 a 73, vylepšenou o posilovače brzdného účinku, novější předlohovou řemenici atd. Odpadl mechanismus přepínání rychlostí, setrvačník je určen pro rychlosti "4" a "9". Pauza zůstala mechanicky ovládaná klávesou, na rozdíl od elektromagnetu u B113 a odvozených typů. Elektronika je převzata z B101, navíc je osazen LEDkový indikátor špiček při záznamu. Později se změnil i typ indikátorů záznamu- stejně jako u souběžně vyráběných B115 a 116. Přítlačná kladka je buď vadná, nebo někdo ohnul její držák. Brzdy kmitají a pískají nejspíš kvůli nečistotám na funkčních plochách unášečů, nebo jsou filcové pásky už opotřebené.

[rudolf02]

No kluci, vy mi trháte ale uši.
Pokud odhlédnu od špičkových přístrojů, běžně dostupnému cívkovému magnetofonu usilovně ševelí motor, což se o běžném magnetofonu říci nedá. Možná proto mám gramofon na poličce, ale magnetofon v poličce.
Co se týká dynamiky záznamu, třeba Blue Efect se mi vždy více líbí na desce. Možná je to tím, že jsem málokdy používal rychlost 19. Jinak pásky Maxell, Basf, trocha posledních Emgetonů. Tloušťka Double Play. Na Triple Play jsem neměl odpovídající magnetofon.
Myslím si, že potřebný vývoj záznamových páskových médií proběhl až v éře kazetových magnetofonů.
Co se týká šumu, naštěstí mám hluché uši a šum až tak nevnímám. Nicméně ještě někde mám ubastlený dynamický omezovač šumu, ale s nástupem Dolby x a lepších kazet jsem s tím skončil.
Co se týká ohraných desek, jeden čas jsem je digitalizoval, jednak co nejvhodnější jehla a rozumný přítlak a poté neskutečně náročné digi mazání praskotu.
Stejně proti živému koncertu je zvuk záznamu jinde.

A pro pány Hilla a konosukeho. Vy máte pravdu, ani nevíte jakou. Vedle toho Nationala jsem měl i Pluto. Pásek na Plutu zněl jako z telefonního sluchátka (žádné výšky a hloubky), na Nationalu výšky docela slušné. Na běžném magnetofonu běžná nahrávka, basy i výšky. No, ten National měl umělohmotnou skříňku, která chrastila a tím zvuku dodávala ty výšky. (A kostru vyvedenou na hlavní přepínač, takže nahrávky ze staré televize vždy v rukavici (jó výhoda TV univerzálu).) Zatímco Pluto byla slušný solidní nechrastící výrobek, tudíž bez výšek na vlastní repráček. Protože jsem mgt používal při dlouhých cestách vlakem za vzděláním, přistavěl jsem zesík s malými dvoupásmovkami a hned to bylo o něčem jiném.

Jinak magnetofony v žádném případě nezavrhuji, jinak bych neměl Mišíka, Barel Rock a další různé pokoutní nahrávky.

Osmdesat, mrkni ještě na hlavy, jestli nemají vybroušené zářezy. Pokud ano, rozhodně už nenastavuj jejich výšku a sklon, i když se budou sejmutá napětí na hlavách trochu lišit.
PS1: Různé pásky špiní hlavy, některé více, jiné méně. Já hlavy čas od času čistím bavlněným hadříkem či vatou namočenou v čistém lihu.
PS2: Pozor na mazání ložisek a už vůbec ne WD40. Pokud se dá více oleje, tak se rozstřikuje kolem.

Pro ty, co to znají, se omlouvám za tyto tlachy.

[konosuke]

pásy Emgeton se paradoxně zlepšily až na ústupu éry cívkáčů když trh ovládly audio kazety v nebývalé dříve nabídce a to bylo pozdě zachraňovat reputaci značky
v té době nic jiného nebylo no tak se kupovaly Emgeton a Maxell (vzácně Agfa, Scotch) v Elektře, Stilon a Orwo z Polska nebo valutovej tuzex či poloilegální burzy hudebnin
no a v době Tesla CM 130, 160 helemese! Basf a Agfa opět v krámu, za koruny
National RQ 203 si nepamatuji ale RQ 227 již měl mazací hlavu a vf předmagnetizační oscilák
Tesla Pluto jsem taky používal, zažil pár bastlířských úprav podle autorů Rottenberg, Bouček nebo návodů dobových AR

[Hill]

Když už jsme se dostali poněkud od tématu přestavby B4 na devatenáctku rychlost, dodám, že National RQ203 byl robustní stroj v dosud neobvyklém designu. S předváděcí kazetou také hrál na první poslech příjemněji, než vedle na pultě ležící Tesla A3, která i vzhledem vedle něj vypadala jak chudý příbuzný. Proto se těch Nationalů prodalo poměrně dost.
Co na tom, že Tesla A3 už z výroby se vešla do tehdejší DIN 45 500 pro hifi, ostatně jako většina tesláckých magneťáků (ty musely splňovat většinou výrazně přísnější požadavky podnikových norem už dlouho předtím, než vyšla ČSN 36 8420 s přidruženými předpisy), zatímco ten National se (podobně jako mnoho dražších přístrojů) do žádné evropské normy nevešel: odstup rušivých napětí 35 dB, nepříjemně "dýchající" automatika, mimochodem asi nejjednodušší, jaká mohla nějak fungovat, vstupní citlivosti a impedance nevhodné pro propojování s evropskými přístroji, kmitočtový rozsah "přes pásek" s automatikou nezměřitelný, po jejím vyřazení 160 Hz až 7 kHz v pásmu 9 dB... O kolísání těžko hovořit, ten odstředivý kontakt na motorku ani nevyžadoval hudební sluch na postřehnutí rušivého kolísání rychlosti. Jo, že měl vestavěný síťový zdroj, zatímco do Tesláckých se musel připojit nebo vložit vnější, hovořilo pro Japonce. Ne už tolik, že Japonec vyžadoval baterie, které žral dost rychle, ale nebyly vždy k sehnání...
Konec vzpomínek, zpět k B4.

[elektrosvit]

Zapomněl jsem ještě doplnit, že přístroje ANP220 měly výšku unášečů stavitelnou pomocí šroubků ze spodní strany rámu. Novější přístroje mají hřídelky pevně zalisované do rámu a výšku unášečů tak lze měnit jen vkládáním plastových podložek.

Pak tu mám ještě jeden kus B400 z roku 1974, tedy z konce výroby. Tyto magnetofony lze poznat podle bílého (i když je bílý, není osvětlen) indikátoru úrovně záznamu a vypuštěné DIN zásuvky pro připojení snímacího zesilovače AZZ941. Uvnitř jsou použity modernější typy kondenzátorů a dalších součástek. Výrobce se snažil šetřit, a tak jsou páčky nesoucí hřídelky hlavní řemenice a mezikola rychloposuvů, původně hliníkové odlitky, vyrobeny z plastu. Plast se bohužel ohýbá tahem plochého řemínku a řemínek pak z řemenic seskakuje. Proto je magnetofon zatím mechanicky nepojízdný.