Nemá smysl dítěti krystalku, nebo cokoliv jiného, stavět coby poučný projekt, jelikož tomu chybí
zásadní a naprosto nepostradatelný moment.
Musí to dokázat sám!
Když si vzpomenu na tu těžkou euforii, když se mi rozehrála moje první krystalka někdy ve dvanácti letech!
Když mi táta stavěl letadélko na gumu, vůbec jsem nic takového necítil, naopak jsem si později z toho aeroplánu vykuchal křídla pro svou vlastní mašinu. Nelétala zdaleka tak dobře, ale bylo to MOJE dílo!
Důležitá je motivace, u mě k tomu došlo ovšem bezděčně. Dostal jsem dobrodružnou knížku (už si nevzpomenu na název), kde si ztroskotanci na ostrově zhotovili doslova z ničeho jiskrový vysílač, kterým si přivolali pomoc.
Chtěl jsem také takový postavit! Když je to přece tak jednoduché...
Příležitost nastala, když jsme likvidovali starou televizi, na kousek vykuchaného tišťáku jsem přiletoval kondenzátor (nějakou keramiku, kterou se mi podařilo získat z telky vcelku), nějakou libovolnou cívku, jiskřiště ze dvou drátků a plochá baterie
. Samozřejmě nic, prostě NIC.
Tak jsem si řekl, že zkusím alespoň krystalku, o které se román také zmiňoval.
Aby byl výsledek zaručen, koupil jsem v Tesle Eltos jakýsi malý tišťák, kdoví k čemu určený a jal se na něj letovat "televizní" součástky - onu už použitou libovolnou cívečku na kousku feritu, hrníčkový kapacitní trimr ( musí tam být přece ladící kondenzátor!), jakousi sovětskou diodu ve skle, asi nějakou náhodou šlo o germaniovou a to vše jsem doplnil sluchátkem 50Ω z telefonní budky na rohu (to kamarád, já se toho neodvážil).
Celý bastl byl napojen na televizní anténu....... A! Ono to opravdu hrálo!
Ihned jsem telefonoval kamarádovi, který do druhého dne spáchal funkční duplikát, bylo to opravdu hustý, dobrodrůžo jak noha!
Proto doporučuji spíše chytře podstrčit dítěti nějakou poutavou formou motivaci a jakoby náhodou i stavební materiál. Mohlo by to zafungovat, pokud má potomek ty správné "buňky".
