Koho by to zajímalo, pár podrobností spíše technických o použitých vysílačích a přijímačích výpravy vzducholodi Italia, plus radiotechnice obecně té doby, posbíráno různě v italských pramenech:
Vysílač Ondina - tento dojemně prostý aparát kterému vděčí za život osazenstvo Červeného stanu a to že výprava neskončila úplnou tragédií: stanici navrhl radioamatér Ascanio Niutta v roce 1927 jako napájenou ze sítě a jiný amatér Giulio Salom upravil pro bateriové napájení (Odtud označení Ondina S). Vysílací 10W trioda
TB04/10 byla žhavena z odbočky na čtvrtém článku baterie (8V) přes reostat, jak bylo tehdy obvyklé. Anodových 300 V vyráběl vibrační měnič britské výroby, napájený z celých 12 V.
Vysílač, tedy sólooscilátor Hartley, obsahoval měřiče anténního proudu, anodového proudu, baterií, žhavení, knoflíky ladění, nastavení proudu žhavení a vestavěný telegrafní klíč. Bedna vážila 12 kg a odebírala 3A ze dvou 6V/100Ah olověných baterií. V této podobě jich v dílnách italského námořnictva vyrobili 6 kusů, ten dochovaný z Červeného stanu je č. 3. Z příkonu a 5 vf W do antény se dá usuzovat, že i samotný měnič měl citelnou spotřebu asi 2 A.
Biagi popisoval, že před expedicí dělali s Ondinou zkoušky na základně námořnictva a podařilo se překlenout asi 2000 km na vlně 50 m na ostrov Rhodos.
Poněkud v rozporu s historkou o víceméně propašování tohoto vysílače na palubu Italie proti vůli velení je jiná informace, že radiové vybavení vzducholodi bylo konzultováno s Marconim, který doporučoval nějakou aparaturu na krátké vlny každopádně přibalit.
Radiostanice vzducholodi: Vysílač Marconi RA8/přijímač RA6, s rozsahem 600-900 m (330-500 kHz), doplněné o rozsah KV. Pro původní rozsah sloužila drátová anténa ze splétaného bronzového lanka 100 m na navijáku, KV rozsah měl svoji anténu typu nesymetrický dipól pod trupem. Vysílač byl osazen dvěma vysílacími triodami
T250. Napájení radiostanice bylo z akumulátorů dobíjených jednak dynamem Marelli, jednak vn dynamem 2 kV/0,15A.
Kromě toho byl na palubě gonio-přijímač s rámovou anténou Marconi DFM2.
https://en.wikipedia.org/wiki/Bellini%E ... ion_finder
Tato hlavní aparatura zmizela se zbytkem vzducholodi a částí posádky a patrně dodnes leží někde na dně oceánu, případně na některém ostrově v oblasti Země Františka Josefa.
Dochovaný KV přijímač Burndept byl popsán výše.
Biagi v dalších letech využil kredit svého jména a vytvořil se společníkem Luigi Polim firmu na výrobu luxusních přijímačů, patrně v kusovém množství, ale zdá se velmi propracovaných:
Osmielektronkový superhet, s odděleným laděním vstupu a oscilátoru, se samostatným zesilovačem pro měřicí ústrojí vyladění, bakelitová pouzdra mf transformátorů dokonce s vylisovaným značením RADIO BIAGI POLI. Salonní verze je v intarzovaném stolku s odklopnými víky. K přijímači údajně patřil rukopisný certifikát od Biagiho a malý kousek plátna z Červeného stanu. Myslím že z náročnosti provedení ve velmi dobrých podmínkách okolo roku 1932 se dá usuzovat na nereálnost zhotovení superhetu amatérem Šmidtem o pět let dřív, na ruské vsi bez elektrifikace.
https://www.aireradio.org/enciclopedia/piccole-aziende/
https://www.radiomuseum.org/r/marconi_t ... do_ra.html
https://www.radiomuseum.org/r/marconi_t ... _ra_2.html
http://aireradio.org/ERI/piccole%20aziende/biagi.pdf
https://radiomarconi1895.altervista.org ... biagi.html
https://dokufunk.org/upload/cqdl_201201 ... e_1928.pdf
odkaz na fórum zabývající se stavbou replik vysílače, s mnoha konstrukčními podrobnostmi.