Napsal: 04 bře 2012, 12:53
Pajosek 2: S tou 1L33 se hodně mýlíš. Samozřejmě čím vyšší Ik, tím větší musí být plocha katody. A jaká je plocha katody u 1L33? Jsou to dva tenoučké drátky, tenčí než lidský vlas. Bateriové elektronky mají ještě mnohem větší Ri než síťové a to kvůli co nejmenšímu příkonu z baterií. Tedy co nejmenší plocha katody (=malý žhavicí příkon), tedy velký vnitřní odpor a následně malý anodový proud.
1L33 na 40V nedá 0,5W, ale s bídou 0,05W! 0,5W dostaneš z 3L31 při anodovém napětí minimálně 120V. 3L31 má dvojnásobnou plochu katody než 1L33, taky dvojnásobný žhavicí příkon, Ri je navíc snížen tím, že elektrodový systém je stěsnaný, takže anoda a katoda jsou velmi blízko u sebe.
U bateriových přístrojů se vždy bral ohled na co nejmenší příkon z drahých baterií. Elektronky proto měly velký vnitřní odpor (tedy i malou strmost), všechny obvody pracovaly na co možná nejvyšších impedancích, výstupní výkon byl malý. A "aby to také trochu hrálo" tak se používaly co možná nejcitlivější reproduktory.
Zkus si zapojit na těch 40V tu 1L33, změř výstupní výkon, potom zkus se stejně malým Ua třeba 6L31 a uvidíš ten rozdíl ve výkonu.
Na malé napětí byla vyvinuta řada E-83, např. ECH83, EBF83 apod. Neplést ale s EL83. Ty skutečně chodily s Ua jen 12V. Vyvinuty byly pro aplikace do autorádií, tedy tam, kde je dostatek energie, ale o malém napětí. Takže se začala řešit možnost přímého napájení bez použití (tehdy vibračního či dokonce rotačního, tedy motor/generátor) měniče. Existovaly i koncové, např. 12DS7, 12DU7 (podívej se jak jejich systém kvůli snížení Ri vypadal). Protože ale nelze donekonečna zvyšovat Ik a snižovat Ri, byl jejich výstupní výkon řádově stovky mW a to samozřejmě na poslech v (tehdy dost hlučném) automobilu nestačilo. Takže jakmile byla možnost, přešlo se v NF části rychle na tranzistory a jakmile byly vhodné typy pro VF, opustily se v autorádiích elektronky úplně.
V heptalu existovaly tyto typy také, celkem známá byla EF98. Ta byla mj. používána v německých stavebnicích Kosmos-Radioman, což byla obdoba naší stavebnice s 1F33. Viz www.jogis-roehrenbude.de . A protože šlo o zařízení určené do rukou dětem, byla potřeba napájení bezpečným napětím naprosto zásadním požadavkem.
1L33 na 40V nedá 0,5W, ale s bídou 0,05W! 0,5W dostaneš z 3L31 při anodovém napětí minimálně 120V. 3L31 má dvojnásobnou plochu katody než 1L33, taky dvojnásobný žhavicí příkon, Ri je navíc snížen tím, že elektrodový systém je stěsnaný, takže anoda a katoda jsou velmi blízko u sebe.
U bateriových přístrojů se vždy bral ohled na co nejmenší příkon z drahých baterií. Elektronky proto měly velký vnitřní odpor (tedy i malou strmost), všechny obvody pracovaly na co možná nejvyšších impedancích, výstupní výkon byl malý. A "aby to také trochu hrálo" tak se používaly co možná nejcitlivější reproduktory.
Zkus si zapojit na těch 40V tu 1L33, změř výstupní výkon, potom zkus se stejně malým Ua třeba 6L31 a uvidíš ten rozdíl ve výkonu.
Na malé napětí byla vyvinuta řada E-83, např. ECH83, EBF83 apod. Neplést ale s EL83. Ty skutečně chodily s Ua jen 12V. Vyvinuty byly pro aplikace do autorádií, tedy tam, kde je dostatek energie, ale o malém napětí. Takže se začala řešit možnost přímého napájení bez použití (tehdy vibračního či dokonce rotačního, tedy motor/generátor) měniče. Existovaly i koncové, např. 12DS7, 12DU7 (podívej se jak jejich systém kvůli snížení Ri vypadal). Protože ale nelze donekonečna zvyšovat Ik a snižovat Ri, byl jejich výstupní výkon řádově stovky mW a to samozřejmě na poslech v (tehdy dost hlučném) automobilu nestačilo. Takže jakmile byla možnost, přešlo se v NF části rychle na tranzistory a jakmile byly vhodné typy pro VF, opustily se v autorádiích elektronky úplně.
V heptalu existovaly tyto typy také, celkem známá byla EF98. Ta byla mj. používána v německých stavebnicích Kosmos-Radioman, což byla obdoba naší stavebnice s 1F33. Viz www.jogis-roehrenbude.de . A protože šlo o zařízení určené do rukou dětem, byla potřeba napájení bezpečným napětím naprosto zásadním požadavkem.