[BETA] Diskuzní fórum Elektro Bastlírny

Mysteri píše:PREČO je to jediné vesmírne teleso vo vesmíre, o ktorom vieme, ktoré sa netočí okolo svojej osi...

Synchronní (vázaná) rotace je mnohem častější, než si myslíš. Třeba Iapetus kolem Saturnu, Charon kolem Pluta (tam dokonce "stojí" oba).

Jimmi2 píše:...

Chtěli byste radši být Neil Armstrong, nebo Eugen Cernan (zatím poslední "měsíčňan)......?
Já radši ten druhý. Zatímco Neil vztyčil vlajku, pak musel hovořit s prezidentem, sebral pár šutrů a se staženou prdkou letěl zpátky, nemluvě o naprosté ztrátě soukromí a tím i osobnosti, Cernan si tam v několika vycházkách se Schmidtem jezdili roverem po okolí a mohli si ten Měsíc fakt vychutnat.
Navíc byli jediná posádka, která doopravdy prováděla geologický průzkum. Ty ostatní jen sbíraly šutry a ověřovaly technologie.
Klasicky: když to začalo (konečně!) přinášet vědecké výsledky, tak to utli. Čili ty miliardy dolarů vlastně vyhodili z okna

On totiž Schmitt byl opravdu civilní geolog, takže jen dělal svoji práci. A s těma "vyhozenýma miliardama" máš naprostou pravdu, jenže za to mohl Kongres, kterej na naléhání nějakých aktivistů utáhnul opasky na vědeckým výzkumu (co mi to jenom připomíná...?) včetně kosmických letů - proto taky byl jen 1 Skylab a pouhý 3 pilotovaný výpravy na něj a mezi tou poslední v oce 1974 a prvním letem Columbie v roce 1981 byl jen mezinárodní propagační let Sojuz - Apollo v roce 1975...

EKKAR píše: ...on totiž Schmitt byl opravdu civilní geolog, takže jen dělal svoji práci...

Správně. Jediný z těch dvanácti.

Ovšem k tomu Skylabu bych přidal jednu informaci:
Už za totáče jsem tu kosmonautiku docela hltal, a z tehdejšího pohledu reálněsocialistického zpravodajství byly sovětské mise Saljut obrovský vědecký přínos, zatímco Skylab byla spíše taková znouzectnost a vlastně ne moc úspěšná.
Hodnoceno současnými dostupnými informacemi, nezkreslenými cenzurou, byl Skylab přes počáteční drobné problémy nakonec obrovský vědecký úspěch (třeba jenom sluneční observatoř přinesla spoustu do té doby neznámých a velmi důležitých poznatků) a nakonec to bylo dobré využití techniky přebývající z programu Apollo a ještě ke všemu se tenkrát poprvé podařilo provádět větší servisní práce na oběžné dráze, i když to původně v plánu samozřejmě nebylo.
Zato Saljut, honěný spíše špionážními potřebami, byl nakonec poměrné fiasko (jedničku se vůbec nepodařilo oživit) a jisté výsledky to přineslo jenom díky neustálému opakování misí.
Jaké to paradoxy!

Na Skylabu se nedělala jen solární astrofyzika (komplex slunečních "dalekohledů" ATM - astronaut Owen Garriot byl astrofyzik), ale taky se zkoumaly jiné vesmírné objekty jako například Kohoutkova kometa nebo se snímkoval zemský povrch (aparatura EREP), dělal se i základní medicínský výzkum (astronaut Joseph Kerwin byl lékař).

S těma Saljutama to bylo "poněkud" jinak - "jedničku" se oživit a provozovat v pilotovaném režimu podařilo, i když až druhé posádce - Sojuz 10 se se stanicí nedokázal hermeticky spojit a posádka (Šatalov, Jelisejev, Rukavišnikov) tak nedokázala otevřít průlez a přejít do stanice, takže museli "odtáhnout s dlouhým nosem" a po dvou dnech letu přistát, aniž by splnili cokoliv z programu. Propaganda samozřejmě zahlásila "posádka úspěšně splnila předepsaný program letu", ale bylo to jako by jeli na návštěvu k tetičce, zabouchali na dveře a zase odjeli domů. Přejít na palubu stanice a 24 dnů tam pracovat se podařilo až posádce Sojuzu 11 (Dobrovolskij, Pacajev, Volkov) - jenže ta doplatila na nízkou nosnost tehdy používané verze nosné rakety R7-Sojuz, kterou bylo při letu 3 osob nutno vyrovnat "vynecháním" ochranných skafandrů posádky. Při přistání došlo při plánované separaci návratové kabiny od zbytku lodi k narušení hermetizace kabiny a kosmonauti zahynuli následkem dekomprese už ve výšce kolem 100-60km nad povrchem.

VŠECHNY následující lety kosmických lodí Sojuz (až do pořadového čísla 40) až do nástupu verze Sojuz-T s rekonstruovanou nosnou raketou byly proto pouze 2 místné, aby raketa unesla nutné dodatečné vybavení = ochranné skafandry pro posádku, navlékané právě pro případ nehody při startu, přistání a vesmírných manévrech jako je spojení s jiným tělesem. Letěl v něm proto i Vladimír Remek a další "interkosmonauti".

Obsadit se nepodařilo stanici Saljut 2, která utrpěla během vynášení raketou Proton na orbitu blíže nespecifikovanou technickou závadu a po navedení na dráhu ztratila orientaci = nebylo možné se s ní regulérně spojit.

Vojensko-průmyslový komplex v tehdejším SSSR pod vedením maršála Ustinova následně prosadil nasazení vojenské špionážní orbitální stanice z konstrukční kanceláře Vladimíra Čeloměje s původním označením "ALMAZ" (Diamant) jako dalšího kusu řady Saljut - ten název se přemalovával doslova na poslední chvíli těsně před startem stanice, aby se zakrylo špionážní určení stanice. Posádky pak tvořili výhradně vojáci - na Saljut 3 letěly 2 výpravy (Sojuz 14 - Arťuchin, Popovič a Sojuz 15 - Ďomin, Sarafanov), z toho úspěšná byla jen ta první - druhá se nedokázala se stanicí spojit.

Následující Saljut 4 byl zase "civilní", proto na něj mohl letět jako člen posádky i "civilista" Georgij Grečko (palubní inženýr Sojuzu 17, velitel Alexej Gubarev). Na Saljut 4 se dostaly dokonce 3 výpravy, přičemž ta poslední (Sojuz 20) byl experiment s bezpilotní plně automatickou lodí předcházející později zavedeným automatickým nákladním lodím typu Progress.

Saljut 5 byla poslední pilotovaná vojenská stanice (jak jinak, byl to přejmenovaný Čelomějův Almaz) - posádky vyslány 3, přejít na palubu a pracovat na ní dokázaly jen 2 - druhá se opět se stanicí nedokázala spojit. Další vývoj elektroniky a automatizační techniky v SSSR koncem 70. let pak dovolil překonstruovat další Almazy na plně automatickou funkci a vypouštět je plně utajeně zašifrované do "všeobjímajícího" programu satelitů Kosmos.

Následující Saljuty s čísly 6 a 7 už proto byly "víceméně civilní" a jejich vypouštění a provoz nepodléhaly tak generálnímu stupni vrcholného utajení, jaký byl uplatněn na předchozí stanice. Je přitom zajímavé, že i když tyto "civilní" Saljuty pocházely z konstrukční kanceláře OKB-1 založené samotným Koroljovem, v jejich konstrukci se uplatnily i prvky původně pocházející právě z vojenských Almazů konstruktéra Čeloměje - dva stykovací uzly u Saljutu 6 a dokonce 6 těchto zařízení u Saljutu 7 (2 hlavní v ose stanice na obou čelech, 4 "pobočné" umístěné na "přední" přechodové komoře po 90°kolem dokola obvodu), možnost propojení elektrické (na všech uzlech) i palivové instalace stanice (pouze na "zadním" uzlu) s připojenou dopravní lodí = možnost přijímat nákladní lodi s palivem, potravinami, vodou a nákladem ND, možnost rozšíření stanice dalšími moduly...

To jsem si možná tu jedničku a dvojku spletl.
Nicméně jsem nikdy nezachytil informaci, že smrt tříčlenné posádky Sojuzu zavinila nízká nosnost rakety, to slyším poprvé. Je pravda, že opravdu další posádky byly dvoučlenné a tak to logiku má. Ale nečetl jsem to ani v porevoluční literatuře, vždycky se udával onen ventil, který vyrovnává tlak při přistání.

Aby mohli být v bezpečí před případnou dekompresí, museli by mít skafandry - a protože byli na palubě 3, dodatečnou váhu by jednak měla spolu s potřebným dalším materiálem problém unést nosná raketa, druhak v přítomnosti "Sdělano v CCCP" řídicích aparatur na ty 3 skafandry jednoduše v kabině nebylo místo - aby se vešly, musela by být větší = těžší a zase jsme u té nosnosti "semjorky". Takže letěli jen v čemsi co připomínalo tepláky a dekomprese je zabila. Kdyby měli skafandry jako je nosili ve Vostoku a jaký byly zavedený právě po tomto průseru s dekompresí v Sojuzu 11, přežili by. Bohužel, tehdejší modifikace "semjorky" i samotného Sojuzu neměly dostatečnou nosnost a objemovou kapacitu všechny ty 3 skafandry "pobrat".
Takže ano, přímá příčina smrti bylo udušení vinou dekomprese - ale prvotní příčina byl risk nepoužít ochranné skafandry vynucený malou nosností rakety...

Až pokrok v polovodičích a následná digitalizace kontrolní a řídicí aparatury Sojuzu dovolily zmenšit její fyzické rozměry i váhu plus byla provedena modernizace motorů RD107/108 (I. a II. stupeň "semjorky") = Sojuz mohl díky ušetřeným kilům lítat o5 jako 3-místný, jak byl vlastně původně v 60. letech minulýho století v OKB-1 ještě za života S.P.Koroljova navržen...

Jimmi2 píše:... smrt tříčlenné posádky Sojuzu zavinila nízká nosnost rakety...

Takhle bych to nestavěl. Nosnost rakety je vždycky omezená, a je na provozovateli, jak ji využije, jaký zvolí balanc mezi užitkovostí a bezpečností.
Což se ne vždy podaří bez omylů.

P.S. Ekkar byl o nějakou vteřinu rychlejší. Nevíš, jestli se ta porucha ventilu ještě někdy opakovala, anebo jestli by byly bývaly ty tepláky v ostatních případech stačily?

Ach so, už to chápu, Ekkare.

tomasjedno píše:

Jimmi2 píše:... smrt tříčlenné posádky Sojuzu zavinila nízká nosnost rakety...

Takhle bych to nestavěl. Nosnost rakety je vždycky omezená, a je na provozovateli, jak ji využije, jaký zvolí balanc mezi užitkovostí a bezpečností.
Což se ne vždy podaří bez omylů.

Ve "Velké Zemi" jde tento balanc vždycky ruku v ruce s filozofií "NAS MNÓGO" - na lidech záleží mnohem míň, než na tom jak to bude vypadat navenek, hlavně na mezinárodním poli. Prostě lidi jsou obětovatelní, pokud budou k vylepšení obrazu státu mezinárodně použitelný "dostiženija". Na ničem jiným nezáleželo - a bohužel ani dnes to není jinak, jen si dávají většího bacha aby s sebou přitom nevzali někoho nevinnýho...

tomasjedno píše:...
P.S. Ekkar byl o nějakou vteřinu rychlejší. Nevíš, jestli se ta porucha ventilu ještě někdy opakovala, anebo jestli by byly bývaly ty tepláky v ostatních případech stačily?

Co vím, tak ten ventil prakticky ihned po katastrofě Sojuzu 11 zaměnili za jinak zkonstruovaný, takže k další dekompresi už nedošlo - ten původní se otevřel sám vlivem otřesu při pyrotechnický separaci lodi na kusy před sestupem z orbity. Navíc pozdější verze Sojuzu označovaný jako "T", "TM" nebo "TM-A" už mají jinak zkonstruovanou návratovou kabinu - je zachovaný jen vnější tvar, ale celkově je kabina větší = loď je těžší. Díky tomu a taky díky rekonstruovanýmu nosiči, kterej má s původní Koroljovovou semjorkou společný snad už jenom uspořádání stupňů a základní tvar lze Sojuzem vynášet větší náklady nebo dosahovat delší vytrvalosti pobytu na dráze. Vypustit skafandry aspoň z fáze startu, spojovacích manévrů a přistání se zatím Rusi neodvážili - a myslím že je k tomu neopravňujou ani zkušenosti z programu raketoplánu Space Shuttle, kde přes mnohem modernější konstrukci je ochranná funkce skafandru pro start i přistání zachovaná...

EKKAR píše:... Space Shuttle, kde přes mnohem modernější konstrukci je ochranná funkce skafandru pro start i přistání zachovaná...

Ne že by jim to v Columbii nebo Challengeru bylo něco platné...

Je trošku rozdíl mezi "pouhou" dekompresí kabiny a explozí, která rozerve celek na prvočinitele

Ani v jednom případě nešlo o explozi, která by roztrhala kabinu - u Challengeru kabina dopadla na hladinu celá a rozbil ji až právě náraz na vodu (padala z výšky asi 22km...) a u Columbie to byl aerodynamický odpor spolu s žárem při rychlosti kolem M20...

V raketoplánech neměli plnohodnotné skafandry proti dekompresi, aspoň ne v Challengeru. Tam by na ty následky dekomprese zemřeli taky, kdyby se kabina (sice celá, ale netěsná) nerozplácla dřív o hladinu.

Na anglické Wiki jsem se dočetl, že plnohodnotné skafandry byly použity jen při prvních 4 letech raketoplánů.

POVEDLO SE!