Napsal: 27 dub 2023, 14:59
Ivo, já jsem tu psal o kompromisech hlavně v souvislosti s indikátory úrovně a tak trochu i omezením dynamiky kontaktního záznamu (tím myslím i mechanický, případně optický). Normy neřeším, ty se časem měnily, zrovna naše magneťáky nedodržovaly dolní časovou konstantu: původní norma DIN i PN Tesla měly pro domácí použití 1590 µs (na pásku +3 dB při 100 Hz). Někdy v letech 1964-1966 přešla norma DIN na časovou konstantu 3180 µs (+3 dB při 50 Hz), v roce tuším 1975 vznikla ČSN 36 8420, která ji převzala, ale ne úplně (pro čtyřku rychlost tam zůstala 1590 µs a do konce závaznosti normy zůstala i pro kazeťáky).
Skutečnost je ale jiná: zatímco v elektronkových strojích Sonet a B3 byl zdvih hloubek omezený na +5 dB vazebními kapacitami dřív, než je omezil zisk stupně, tedy jejich střed zdvihu (+2,5 dB) byl na kmitočtu kolem 123 Hz, v tranzistorových už se omezení paralelním odporem používalo. Další kmitočty uvádím při zdvihu +2,5 dB (jako poloviny z těch maximálně 5 dB, i pro modely se zdvihem omezeným jinde v zesilovači, než samotným korekčním členem):
B3: 125 Hz, řada B4: 110 Hz, řada B5, B7, B9 a B100 už je kompromisní mezi starou a novou normou: 70 - 80 Hz, B113 a vyšší: 36 - 50 Hz, což je zase kompromis mezi amatérskou a profi devatenáctkou.
Kazeťáky (KM, SM, Diamant, A3, A5, B60) se celkem slušně drží nové normy a mají stejný zdvih charakteristiky kolem 85 - 120 Hz.
V důsledku jde ale o to, že v této kmitočtové oblasti už se projevuje to známé zvlnění průběhu při snímání odstranitelné jen za cenu poměrně komplikovaného zapojení a individuálního nastavení korekcí, takže po přenosu pásku na stroj s jinou délkou opásání se ta maxima a minima objeví na jiných kmitočtech. A nezbývá, než doufat, že se na 50 Hz vejde "přes pásek" do tolerance 0 ... -5 dB a na 100 Hz a výše do pásma 0 ... -3 dB.
S těmi indikátory je problém, o kterém jsme se tu opakovaně bavili: jestli má ukazovat špičkovou úroveň, je lepší elektronický (magioko nebo LED, nejlépe s peak-hold funkcí). Ovšem záznam signálu s výraznými špičkami pak bude až o 10 dB slabší (a tedy se zhorší o těch 10 dB odstup), než by se pořídil s indikátory v zapojením podle B73. Jestli nedojde k limitaci v záznamovém zesilovači, zkreslení špiček neruší, totiž do nějakých +6 dB ještě zkreslení v pásku neroste nijak dramaticky (teda CrO₂ je na tom hůř, ten má ohyb charakteristiky ostřejší). Proto byly měřáky v Teslách navržené s reakcí "někde mezi" VU a špičkovou, aby se lépe využily vlastnosti pásku. I když se indikátory stálým tónem nastavovaly na 0 dB, což při krátkém impulsu nemohly nikdy ukázat. Také proto existuje metodika kontroly sérií pípnutí v úrovni 0 dB, kdy je definovaná střída tón/ticho a úroveň, kterou musí měřidlo ukázat. To ale v ČSN nepamatuji, snad to bylo v nějaké PN.
A že ukazovaly jinak za záznamovými korekcemi, než za snímacími? To přece vyplývá z logiky věci, konstruktér to tak navrhl a skutečně to dobře fungovalo. Magneťák se má při snímání poslouchat a ne koukat na měřáky.
Dnes je opravdu zbytečné dohadovat se o tom, jestli konstruktéři před 50 - 60 lety někde udělali chybu. Ona to totiž nebyla chyba ani tenkrát, tím méně dnes. Hrálo to s tehdy dostupnými součástkami často lépe, než bychom s dnešní technikou, technologií i s dnešními zkušenostmi mohli očekávat. Ti konstruktéři byli borci právě tím, že se od exaktním výpočtů museli uchýlit ke kompromisům potřebným k tomu, aby kontaktní analogový záznam hrál co nejlíp.
Skutečnost je ale jiná: zatímco v elektronkových strojích Sonet a B3 byl zdvih hloubek omezený na +5 dB vazebními kapacitami dřív, než je omezil zisk stupně, tedy jejich střed zdvihu (+2,5 dB) byl na kmitočtu kolem 123 Hz, v tranzistorových už se omezení paralelním odporem používalo. Další kmitočty uvádím při zdvihu +2,5 dB (jako poloviny z těch maximálně 5 dB, i pro modely se zdvihem omezeným jinde v zesilovači, než samotným korekčním členem):
B3: 125 Hz, řada B4: 110 Hz, řada B5, B7, B9 a B100 už je kompromisní mezi starou a novou normou: 70 - 80 Hz, B113 a vyšší: 36 - 50 Hz, což je zase kompromis mezi amatérskou a profi devatenáctkou.
Kazeťáky (KM, SM, Diamant, A3, A5, B60) se celkem slušně drží nové normy a mají stejný zdvih charakteristiky kolem 85 - 120 Hz.
V důsledku jde ale o to, že v této kmitočtové oblasti už se projevuje to známé zvlnění průběhu při snímání odstranitelné jen za cenu poměrně komplikovaného zapojení a individuálního nastavení korekcí, takže po přenosu pásku na stroj s jinou délkou opásání se ta maxima a minima objeví na jiných kmitočtech. A nezbývá, než doufat, že se na 50 Hz vejde "přes pásek" do tolerance 0 ... -5 dB a na 100 Hz a výše do pásma 0 ... -3 dB.
S těmi indikátory je problém, o kterém jsme se tu opakovaně bavili: jestli má ukazovat špičkovou úroveň, je lepší elektronický (magioko nebo LED, nejlépe s peak-hold funkcí). Ovšem záznam signálu s výraznými špičkami pak bude až o 10 dB slabší (a tedy se zhorší o těch 10 dB odstup), než by se pořídil s indikátory v zapojením podle B73. Jestli nedojde k limitaci v záznamovém zesilovači, zkreslení špiček neruší, totiž do nějakých +6 dB ještě zkreslení v pásku neroste nijak dramaticky (teda CrO₂ je na tom hůř, ten má ohyb charakteristiky ostřejší). Proto byly měřáky v Teslách navržené s reakcí "někde mezi" VU a špičkovou, aby se lépe využily vlastnosti pásku. I když se indikátory stálým tónem nastavovaly na 0 dB, což při krátkém impulsu nemohly nikdy ukázat. Také proto existuje metodika kontroly sérií pípnutí v úrovni 0 dB, kdy je definovaná střída tón/ticho a úroveň, kterou musí měřidlo ukázat. To ale v ČSN nepamatuji, snad to bylo v nějaké PN.
A že ukazovaly jinak za záznamovými korekcemi, než za snímacími? To přece vyplývá z logiky věci, konstruktér to tak navrhl a skutečně to dobře fungovalo. Magneťák se má při snímání poslouchat a ne koukat na měřáky.
Dnes je opravdu zbytečné dohadovat se o tom, jestli konstruktéři před 50 - 60 lety někde udělali chybu. Ona to totiž nebyla chyba ani tenkrát, tím méně dnes. Hrálo to s tehdy dostupnými součástkami často lépe, než bychom s dnešní technikou, technologií i s dnešními zkušenostmi mohli očekávat. Ti konstruktéři byli borci právě tím, že se od exaktním výpočtů museli uchýlit ke kompromisům potřebným k tomu, aby kontaktní analogový záznam hrál co nejlíp.