Československé keramické kondenzátory slouží desítky let v nejrůznějších zařízeních. Ovšem není keramika jako keramika, že.
Absolutní maximum údajů o vlastnostech úplně všech jednotlivých typů lze najít v "Katalogu keramických kondenzátorů 1978", je to ten s černou obálkou a potom v katalogu podnikových norem pro keramické kondenzátory, který vydala ČSVTS. Je také v souboru katalogů, jehož odakz na něj je umístěn v příslušné sekci tohoto webu.
Od té doby /1978-1980/ se totiž sortiment a vlastnosti používaných hmot vůbec neměnily. Měnily se jen mírně vnější rozměry i rozsahy vyráběných kapacit, ale jinak až do konce 80. let se nezměnilo vůbec nic.
Celý problém vězí v tom, že většina konstruktérů nf zařízení, jako je třeba magnetofon, gramofon či zesilovač, znala pouze tři typy ker. kondenzátorů:
1./
Obecné, malých kapacit
od jednotek pF až cca stovky pF, na napětí 40V a použitelné i pro vf..
Cpali je prakticky úplně všude do typicky kompenzačních i zv obvodů díky jejich téměř nulové, jen u vyšších hodnot mírně záporné teplotní závislosti a dobrému Q. Většinu jejich produkce spotřebovávala Tesla Orava a jsou spolehlivé i po desítkách let.
Jejich velikostně odlišnou variantu, z jiné hmoty, s menší teplotní závislostí
a pro napětí 250V konstruktéři nf zařízení téměř neznali /poslední malé písmeno v označení je malé d/.
2./
Také obecné, rozsah kapacity od malých desítek pF do cca 4,7nF, na napětí 40V. Pro vf téměř nepoužitelné, kvůli své velké kladné teplotní závislosti. Cpali je ale v nf zařízeních rovněž úplně všude, včetně kompenzačních k OZ, vazebních pro vyšší impedance, blokovací i obecně kompenzační ve smyčkách nfb.
3./
Kondenzátory velkých kapacit /vs. malé rozměry/ z hmoty obecně nazývané Supermit, se zcela specifickými vlastnostmi. Vyráběné byly od 4n7 do 150nF na napětí 12,5V, 32V, 40V a jako polštářkové i diskové.
Díky svým opravdu strašidelným tepelným závislostem, mizernému Q, malému dovolenému napětí, mikrofonii
ale poměrně malým rozměrům použitelné pouze jako mnohonásobné blokování napájecích cest.
Nikam jinam se vůbec nehodily a už vůbec ne na místa s velkým vf impulsním rušením.
Celý problém, o kterém chci psát, je naprosto běžná záměna skupiny 1 za skupinu 2, případně skupiny 2 za skupinu 3.
Přičemž hrálo svou roli vždy a pouze jen dovolené napětí - s přihlédnutím k faktu, že skupinu 1 na 250V znali opravdu jen "specialisté" a teď to nemyslím nijak hanlivě.
Celá řada typů TK744, 755, 775, 795, 725 a 745 na oněch 250V byla zřejmě i hůře sehnatelná. Pracovalo se v pětiletkách a co se nestihlo správně objednat před 5 lety při plánování výroby, tak už nešlo změnit - nebo jen za cenu citelných ztrát ve výrobě, následovaly pokuty, odebrané prémie často těm, co za to vůbec nemohli apod.
Tak se např. stalo, že ve Vráblích, do přístroje AYZ070 /1U digitální multiefekt, který minimálně v RVHP předběhl dobu o nejméně 7-8 let/, do napájecích větví úplně všech analogových částí, napájených napětím ±12V, sice poctivě po celé délce "napájecích šín", přibližně tak ob 3-4 pouzdra, namontovali opravdu velice kvalitní tantaly ERO na 16V, ale ke každému samostatnému OZ /vesměs MAB356 a pak B082/ naletovali blokovací keramiky TK781 100n se značkou Nn, tedy na ss napětí 12,5V..
Ještě ani neskončila záruka a všecky vyrobené přístroje AYZ070 i jiné podobné pro PA /naneštěstí jich nestihli moc, škoda/ měly komplet vyměněné bločky zdroje i na šínách za typy TK784. Mají značku Nq či Ns, tedy na napětí 32 či 40V, typy 32V se koncem roku 1988 daly sehnat v diskovém provedení, lesklou modrou polevou a ve velice přijatelné velikosti, viz fotka v porovnání s klasickým diskovým a polštářkovým TK784 100n/40V.
Později začal Hradec vyrábět naprosto skvělé kondenzátory 68n i 100n na napětí 50V, pravděpodobně v licenci /viz fotka/, které byly nejen jako blokovací skvělé.
Teplotní závislost sice zůstala, zmizela mikrofonie, zmizelo "pocení" při letování a další škaredosti - těch 50V, ale hlavně velikost i definovaný RM5 byly u těch nových jako zjevení. Přitom byly levnější, než TK782-784..
Čuměli jsme na ně v opravně dost nedůvěřivě, páč byly z Tesly HK, ani si nepamatuju označení. Jinak jsme samozřejmě toto jinak modré a pískově žluté provedení /tzv. monolity/ znali i z hodně laciných, honkongských a korejských aparátů.
Tyto mini-monolity vč. těch hradeckých NEJSOU citlivé na ss polaritu, jako byly Supermitové TK782-784.
Totéž se naprosto běžně stávalo i v jiných přístrojích, kde např. na jednom jediném ker. kondenzátoru 68pF/40V stála a padala celková stabilita toho přístroje.
Teď mám na mysli obecné zapojení výkonového zesilovače, jako je jednotka AUJ637 ve všech verzích. Stabilitu celého složitého zapojení se dvěma diferáky tam drží jeden ker. kondenzátor z výstupu rozkmiťáku na invertující vstup prvního diferáku. Čorti znájut, kde to zapojení ošlehli, toto není z hlav vrábelských bačů, stejně jako AZK221 a AZK240..
Úplně první, řekněme předvýrobní verze tohoto zapojení, zvukově zcela nejlepší, měla sice tuto kompenzaci jen 33pF, ale furt na 40V.
Zapojení pracovala nejčastěji do těžkých induktivních zátěží /výkonná 100V výstupní trafa a ještě napráskaných 12 sekundárů paralelně/, tak v jistých režimech, buzení i určitých konfiguracích to zapojení projevovalo sklony k nestabilitě, byla kapacita zvětšena "preventivně" na víc, než dvojnásobek, na 68pF s hodně kladnou tolerancí.
Zřejmě na pokyn někoho shora, učinili takto ve všech koncových zesilovačích tohoto zapojení a zpomalili jej na asi 5V/us, třebaže do žádných těžkých zátěží nepracovalo /myslím kytarové zesilovače ASO, řadu DISCO, komba AZK181-183 aj/.
Právem někteří muzikanti, co ještě nejsou tetřevi, poukazovali na určité "slévání zvuku do koule" při mírně vyšším výkonu - to je těch mizerných 5V/us.
CO je ale to zajímavé na těch záměnách:
Zase nějaký chytrák-technolog, možná z nedostatku, možná z neznalosti nechal ten hlavní komp. kondenzátor, co to celé drží stabilní, jen na 40V. Je na něm v zapojeních s výkonem 100W půlka ss napětí zdroje, tj. asi 42V, plus superponovaný celý napěťový rozkmit pro budič.
Ten kondík je v drtivé části produkce s tímto zapojením montován v typu na 40V, přičemž na něm je při plném buzení přes 60V.
Zajímavostí může být, že jednotky ADJ637 v rámech AUC4120/4121 mají tyto kondenzátory montovány typu Fd na 250V, v Boucherotu i přes celý výkonový sekundár je montován odrušovací kondenzátor s tehdy nejvyšší dosažitelnou kvalitou, typ TGL55199 z NDR, filtrační kondenzátory TE925 mají modré, nikoli oranžové víčko, všude jsou místo diod GAZ51 použity schottky KAS21/75 /o jejichž existenci jsme se dověděli akorát z katalogu 1989/ - prostě ta 100W/240V dráťáková jednotka pro Rusáka vypadala naprosto jinak, než pro tuzemsko.
Na závěr je dobrý podotknout, že ony keramiky 68p/40V se NIKDY neprorazily do zkratu tím přepětím, ale kapacitu úplně ztratily, konec se tím prudce rozkmital, vlivem paralelního chodu se rozkmital celý 1.200W výkonový rám a ve všech modulech vylítaly 6,3A pojistky. Chuťovka
Takových záměn bylo víc, třeba oba kompenzační kondíky v AZS223 měly podle všeho být na 250V. Protože nějaký chytrák nechal namontovat jen 40V typy 22pF a 47pF, které nap. napětím a stř. rozkmitem dostávaly po prdeli, tak proto jsou s AZS223 takové potíže - které pohříchu způsobuje jeden z těch kondíků. Zajímavé taky je, že Janda si do TW44, který je úplně stejně zapojený, dokázal sehnat kondíky na 250V.
U některých věcí naopak konstruktéři uvažovali pečlivě - u nejnovějšího budicího modulu pro zapojení AUJ635 či Studiobass 130, Studiosolo 130 byly kompenzační 68pF kondíky automaticky na 250V, ač zrovna tam být nemusely, podobně třeba v kinozesilovači AKZ500, tam je na 250V skoro všecko.
Výrobky jako SM260, SM261 i 820A prostě těmito různými záměnami velmi trpí a je asi jasné, že blokovací kapacity 4n7 u motorku nemohou být ze Supermitu - ale určitě jsou.
Moduly v 820A, to je případ sám pro sebe. Pěkný přešlapy, co se dovoleného napětí Supermitů týče, se daly najít i v MC600Q.
Fotka:
Všechno od 10n včetně je Supermit.
Diskový 100n-Ns je na 40V, polštářek 100n-Nq je na 32V a polštářek 100n-Nn je jen pro 12,5V.
Horní řada jsou lakované, "evoluční" verze hradeckého Supermitu i té "lepší" vf keramiky, jsou mezi nimi kapacity už od 10pF.
Všechny ty modré, lakované, vypájené a schované pro zajímavost, pochází z přístrojů roku výroby mezi lety 1992-1993.
Tesla Eltos je už jaksi nestihla prodávat...Tabulka barevného značení těch malých kapacit je v každém katalogu Lanškrounu, některé jsou značené ještě alfanumericky.
Zcela vpravo v dolní řadě jsou tři vynikající hradecké monolity 100n/50V s tolerancí 10%.
Modrý, lakovaný evoluční Supermit se bohužel chová stejně /blbě/, jako ten původní tmelený.
Takže pro jistotu ještě jednou: Při zařazení FF nebo PLAY se sepne T19. Jeho sepnutím se přizemní vývod EM5. Zároveň se přes dělič R49, R52 + R54 sepne T16. Jeho sepnutím se připojí vývod EM6 přes odpor R51 ke kladnému napětí 5,7 - 5,8 V. Pracovní proud motorku teče přes sepnutý T16, odpor R51, motorek, sepnutý T19. Sepnutý T19 musí mít mezi B-E naměřených 0,8 V, stejně jako T16, kde bude napětí 0,6 až 0,8 V zároveň na odporu R49, který je připojen paralelně k přechodu B-E. Mezi C a E obou tranzistorů, pokud jsou sepnuty, musí být saturační napětí blízké nule.