To je možné, ale předhazovat dětem k bastlení konstrukci s nastavením pracovního bodu trimrem v bázi bez rozdělení na bezpečnou minimální pevnou část, je prasárna a ignorance. Mladý bastlič si spletl konce trimru a mohl zas měsíc odkládat kapesný na zmrzlinu.sinclair píše:Šrait nebyl úplně blbej. Věděl například, že zvonkový trafo je v mnoha směrech na, ale ve dvou směrech, ty jeho dvě výhody převyšovaly všecky nevýhody. Bylo zaprvý bezpečný a zadruhý měkký, takže se jím toho nedalo moc zničit.
Moje neúspěchy
Moderátor: Moderátoři
- Přílohy
-
Mně Algena solidně hrála, i díky tehdejšímu výkonu Topolné a tomu, že OK2VI poradil, jak ji upravit na DV. Bohudíky nemusela být napráskaná do dvou krabiček od Algeny na patro, ale do podobné, taky polystyrenové krabičky, objemově asi 2x větší. A do té už vešlo všecko pohodlně.
Komu Algena chodila v naprosto originální podobě, musel být neskutečně šikovný i trpělivý zároveň.
To velký zesílení, soustředěný v MAA125, dělalo hroznou paseku, protože to nebylo možný /z prostorových důvodů/ účinně blokovat v napájení i jinak. V Algeně "chybí" asi tak pět součástek, se kterými by ten přijímač /i v miniaturní podobě/ chodil dobře a bez takových potíží.
Přiznávám, že tohle od P. Šraita nebyl úplně dobrý nápad, uveřejňovat něco takového. Jako důkaz toho, že jde udělat něco tak miniaturního - klidně, ale jako stavební návod to moc moudrý nebylo.
Třebaže tam bylo upozornění, že je to jen pro zkušené a vyžaduje to spoustu trpělivosti, pustila se do toho spousta kluků s menšími zkušenostmi, které chtěli dohánět tou trpělivostí. Tak to ale nefungovalo a pak nefungovala, jen kvičela i ta Algena.
Stejně tak ten "přijímač do chaty", v knize nazvaný "druhý přijímač pro domácnost". Absence toho sériového odporu s trimrem, byla důsledkem pouze tehdejší situace - že se šetřilo na každé, poměrně drahé součástce a do zapojení se tenkrát prostě z principu nedávalo nic, co tam nutně být nemuselo..Úspory jednoho tranzistoru se pak různě doháněly různě problematickými, kladnými zpětnými vazbami a se všemi důsledky, hlavně pro začátečníky.
A stojím si za tím, že není dobré, hodnotit tehdejší konstrukce, stav a situaci dnešním pohledem. Je to zavádějící.
S těmi chybami v zapojeních, nebo v rozpiskách - to je neodpustitelné.
Já sám tedy ten 4T76 nikdy nestavěl, chtěl jsem už něco většího, ale věřím tomu, že kdybych ten stavební návod přinesl ukázat OK2VI, tak on by na tu chybu v hodnotě odporu určitě přišel a dopadlo by to dobře.
Ale platí to, co už bylo řečeno - ne každý měl možnost, jít se za někým poradit, což je v začátcích skoro klíčové.
Měl jsem problém i s tím prvním 2T61. Tam byl na druhý, koncový stupeň předepsán tuším 102NU71, který ale nešel sehnat. Tak se nade mnou OK2VI slitoval a věnoval mi místo něj GC522, taky npn, ale podstatně výkonnější tranzistor. Ten měl původ v prodejně II. jakosti - sice měl oproti katalogu betu jako kráva, kterou mít ani neměl, ale taky mnohem větší zbytkový proudy, kvůli kterým potřeboval "tvrdší" bázový dělič.
Vilda možná čekal, jestli na to přijdu sám, když to pak s tím původním nepůjde nastavit, ale nestalo se.
Tak jsem dostal asi tak tříhodinové školení o nastavení pracovních bodů, zakončenou slovy "tak, a teď když už víš, co je třeba, tak se podle toho zařiď". Koupil jsem jiné odpory, jiný trimr, větší vazební elektrolyt - a milý 2T61 při zvětšených 9V, s tímto tranzistorem na konci a 20cm reproduktorem z dráťáku doslova hulákal, jako do té doby nic podobného.
Něco na tom je, že když Vás neodradí první neúspěch, tak je slušně nakročeno pokračovat dál.
Komu Algena chodila v naprosto originální podobě, musel být neskutečně šikovný i trpělivý zároveň.
To velký zesílení, soustředěný v MAA125, dělalo hroznou paseku, protože to nebylo možný /z prostorových důvodů/ účinně blokovat v napájení i jinak. V Algeně "chybí" asi tak pět součástek, se kterými by ten přijímač /i v miniaturní podobě/ chodil dobře a bez takových potíží.
Přiznávám, že tohle od P. Šraita nebyl úplně dobrý nápad, uveřejňovat něco takového. Jako důkaz toho, že jde udělat něco tak miniaturního - klidně, ale jako stavební návod to moc moudrý nebylo.
Třebaže tam bylo upozornění, že je to jen pro zkušené a vyžaduje to spoustu trpělivosti, pustila se do toho spousta kluků s menšími zkušenostmi, které chtěli dohánět tou trpělivostí. Tak to ale nefungovalo a pak nefungovala, jen kvičela i ta Algena.
Stejně tak ten "přijímač do chaty", v knize nazvaný "druhý přijímač pro domácnost". Absence toho sériového odporu s trimrem, byla důsledkem pouze tehdejší situace - že se šetřilo na každé, poměrně drahé součástce a do zapojení se tenkrát prostě z principu nedávalo nic, co tam nutně být nemuselo..Úspory jednoho tranzistoru se pak různě doháněly různě problematickými, kladnými zpětnými vazbami a se všemi důsledky, hlavně pro začátečníky.
A stojím si za tím, že není dobré, hodnotit tehdejší konstrukce, stav a situaci dnešním pohledem. Je to zavádějící.
S těmi chybami v zapojeních, nebo v rozpiskách - to je neodpustitelné.
Já sám tedy ten 4T76 nikdy nestavěl, chtěl jsem už něco většího, ale věřím tomu, že kdybych ten stavební návod přinesl ukázat OK2VI, tak on by na tu chybu v hodnotě odporu určitě přišel a dopadlo by to dobře.
Ale platí to, co už bylo řečeno - ne každý měl možnost, jít se za někým poradit, což je v začátcích skoro klíčové.
Měl jsem problém i s tím prvním 2T61. Tam byl na druhý, koncový stupeň předepsán tuším 102NU71, který ale nešel sehnat. Tak se nade mnou OK2VI slitoval a věnoval mi místo něj GC522, taky npn, ale podstatně výkonnější tranzistor. Ten měl původ v prodejně II. jakosti - sice měl oproti katalogu betu jako kráva, kterou mít ani neměl, ale taky mnohem větší zbytkový proudy, kvůli kterým potřeboval "tvrdší" bázový dělič.
Vilda možná čekal, jestli na to přijdu sám, když to pak s tím původním nepůjde nastavit, ale nestalo se.
Tak jsem dostal asi tak tříhodinové školení o nastavení pracovních bodů, zakončenou slovy "tak, a teď když už víš, co je třeba, tak se podle toho zařiď". Koupil jsem jiné odpory, jiný trimr, větší vazební elektrolyt - a milý 2T61 při zvětšených 9V, s tímto tranzistorem na konci a 20cm reproduktorem z dráťáku doslova hulákal, jako do té doby nic podobného.
Něco na tom je, že když Vás neodradí první neúspěch, tak je slušně nakročeno pokračovat dál.
já ve svých dětských začátcích hned po ddr elektrostavebnici se spínači a žárovičkami s plastovými stínítky a bzučákem. Zakoupil na školní prodejní výstavě knih , knížku už nevím jak se jmenovala byl to ten formát knžnice OKO a byl na ní tuším kluk co hraje na kytaru. Tam byly samé návody s germaniem . A musím říct, že ta germania si nechala líbit strašně moc. Kolikrát jsem měl na prstech vypálené čepičky tranzistorů a světe div se po schladnutí fungovaly v jednoduchých zapojeních dál. Nejhorší když jsem postoupil na trandy KF5xx tam jsem upaloval drátky B-E každou chvíli. A zajímavé bylo, že přechod téměř vždy vydržel.
V mém okolí bývala praxe dost často taková, že odporů měli v obecné prodejně elektro tak třetinu a trimry pokud vůbec, tak dvě hodnoty z celé řady. "Elektra" zajišťovala obyvatelstvo sortimentem od monočlánků přes stolní lampy a vysavače až k pračkám a televizorům, to že vůbec měli nějaký tranzistory a elyty, byl spíš omyl.sinclair píše: Tak jsem dostal asi tak tříhodinové školení
...
Koupil jsem jiné odpory, jiný trimr, větší vazební elektrolyt
...
když Vás neodradí první neúspěch, tak je slušně nakročeno pokračovat
Navíc se prodavačky vždycky na smrkáče s desetikorunovou tržbou tvářily jak Klement Gottwald, i když asi přímo angažované na obratu nebyly.
Neúspěchu s Alegenou jsem se tudíž vtipně vyhnul tím, že už předem jsem ji uznal za materiálově nesehnatelnou, zejména to obskurní sluchátko.
Tříhodinového vysvětlovače jsem v tom věku taky nepotkal ani náhodou, musela pak stačit až literatura. Naštěstí, Škodův Šolim byl v tomto ohledu víc než trefný.
Po nějakých 3-4 letech přišel první ručkový měřák a taky součástky se nějak líp posháněly, ale kombinace Šrait, 12 let, absence měřáku a sporadický sortiment byly fakt spíš demotivující než lákavé.
No měl jsem fakt velkou kliku, že okolo byli lidi, schopní a ochotní poradit i pomoct - a nejenom radami a knížkami.
A zpáteční jízdenka do Uh. Brodu stála 4,-Kčs.
Ale i v místní Elektře, díky velmi šikovné paní vedoucí, fakt ženské na svém místě, která tomu všemu i dobře rozuměla a uměla i poradit /a ještě žije/, byly k dosažení často i věci, které byly v Tesle trvale vyprodané. Možná i díky tomu, že Elektra spadala pod Domácí potřeby a moc lidí nenapadlo, jít shánět tranzistory, diody a další drobné věci právě tam.
Paní vedoucí tam měla opravdu kdeco. Později jsem se dověděl, že to bylo i díky tomu, že v městečku byla RTV opravna komunálu, zásobovaná taky všelijak a že jim držela "pohotovostní zásoby" všeho možného, s čím byly jinde v Teslách potíže.
Poradit uměly i holky v Tesle, jenže - narvěte do plošňáku namísto TR112a čtvrtwattové TR144, nebo naopak drahé TR152 - když nic jiného a v té hodnotě prostě zrovna nebylo.
Ona v té Tesle v Brodě byla určitá léta, kdy téměř veškerý, pracně od výrobních závodů vyškemraný materiál, kvóty dodávek vyčerpané na rok dopředu - proudil přednostně do zásilkové služby, hned potom do opraven a na pult se už dostalo jen málo, nebo spíš nic.
Bylo tedy užitečné, udělat si očko, nebo se dokonce spřátelit s někým ze zásilkovky, což jsem ostatně později taky učinil
V městečku byla nějaká interní dohoda - mezi panem vedoucím opravny /mj. další z lidí, co mi léta neskutečně pomáhali a od kterých jsem se fakt hodně naučil/ a mezi šikovnou paní vedoucí Elektry, která ty zásadní záležitosti, jako elektronky, elektrolyty, trafa, reproduktory a kdeco jiného, uměla sehnat, objednat a držet skladem.
Tu existenci jakési té dohody, jsem vytušil v nějakých asi 10-11 letech, když jsem v Brodě už asi napopáté nesehnal, za pracně nasyslených 59,-Kčs, vytoužený ARE667.
Tak jako poslední pokus šup do Elektry. Po dotazu na reproduktor, paní vedoucí mrkla a hodila hlavou na stranu, že mám chvíli počkat bokem, na konci pultu. Jakmile vypadl poslední zákazník, tak paní vedoucí říká "ARE667 říkals? A máš tolik peněz?"
Po ujištění, že ano a že skutečně chci ARE667, se paní vedoucí otočila na patě a přinesla ho "zezadu".
Načež jsem dostal školení, abych o tom nákupu nikde moc netrousil a radši ani kámošům a chodil tam sám.
A taky to, že když budu potřebovat nějaké další součástky, které tam běžně nebyly nikde vystavené, tak že se mám dohodnout s panem vedoucím opravny. Ona totiž už nějakou dobu věděla, že se známe, že mi vedoucí z opravny pomáhá. Kromě toho, jsme byli s paní vedoucí Elektry skoro sousedi, s jejím synem jsem kamarádil a i chodil celých 9 let do jedné třídy. A taky jsem byl poučen, že příště chodit buď těsně před šestou, anebo až v krámě nikdo nebude.
Pochopitelně se paní vedoucí nezapomněla zmínit našim, zda vědí o tom, kolik a za co v Elektře utrácím
To jsem se dověděl až jako dospělý, až dlouho po vojně, že jsem byl pod takovým "dohledem" z několika míst
Často jsem v té Elektře skutečně dostal koupit věci, co byly ve velmi exponovaném, podnikavými amatéry neustále okupovaném Brodě, prostě k nesehnání. Byl jsem několikrát přímo u toho, když jeden jediný člověk kupoval za hotové, jen na paragon, třebas stovku tandemových potenciometrů a dvě stovky nějakých velkých elektrolytů - celý zbytek toho, co měla prodejna aktuálně skladem a s čím měla vystačit na další týdny. Důsledky centrálně řízeného hospodářství byly i takové - stačil jeden, aby se nedostalo na padesát dalších...
Paní vedoucí v Elektře uměla shánět a naskladňovat Agfy PE46, Scotchy 220, Basfy DP26LN/LH, ještě o něco později Maxelly UD25-120 a k tomu ještě i nějaké kazety, všecko v docela slušných množstvích. Samozřejmě, že nic z toho, nebylo nikdy viditelně vystavený.
Tak to prostě chodilo a zbývalo jenom, buď se v tom časem nějak naučit chodit, nebo se na to vysrrať a chodit na ryby či lepit letadýlka a déčka z ábíčka třeba. Já se ale vzdát nechtěl.
Každopádně, kromě rodičů existovalo dohromady asi 5 "zásadních" lidí, kteří mi pomáhali, už od mých asi osmi let. Musím zdůraznit, že vždycky to bylo nezištně. Nikdo z nich nikdy ani sebeméně nenaznačil, že ho něčím otravuju.
Někdy to třeba znamenalo, být na lázeňském náměstí asi půl hodiny předem. Pomoct panu vedoucímu opravny /který to tam tehdy i zvučil/ vyložit těžký zesilovače a bedny z auta, odtahat na místo.
Ale měl jsem skvělou příležitost vidět a být přímo u toho, jak a co se dělá. Nedlouho potom, po mém nekonečném vyptávání "co-jak-proč" a trpělivém vysvětlování, jsem už mohl ty aparáty i úplně sám zapojovat a občas i vyzkoušet obsloužit, co jak funguje.
Tehdy jsem nic z toho, jako sopel nedokázal ocenit, to až zase o něco později.
A zpáteční jízdenka do Uh. Brodu stála 4,-Kčs.
Ale i v místní Elektře, díky velmi šikovné paní vedoucí, fakt ženské na svém místě, která tomu všemu i dobře rozuměla a uměla i poradit /a ještě žije/, byly k dosažení často i věci, které byly v Tesle trvale vyprodané. Možná i díky tomu, že Elektra spadala pod Domácí potřeby a moc lidí nenapadlo, jít shánět tranzistory, diody a další drobné věci právě tam.
Paní vedoucí tam měla opravdu kdeco. Později jsem se dověděl, že to bylo i díky tomu, že v městečku byla RTV opravna komunálu, zásobovaná taky všelijak a že jim držela "pohotovostní zásoby" všeho možného, s čím byly jinde v Teslách potíže.
Poradit uměly i holky v Tesle, jenže - narvěte do plošňáku namísto TR112a čtvrtwattové TR144, nebo naopak drahé TR152 - když nic jiného a v té hodnotě prostě zrovna nebylo.
Ona v té Tesle v Brodě byla určitá léta, kdy téměř veškerý, pracně od výrobních závodů vyškemraný materiál, kvóty dodávek vyčerpané na rok dopředu - proudil přednostně do zásilkové služby, hned potom do opraven a na pult se už dostalo jen málo, nebo spíš nic.
Bylo tedy užitečné, udělat si očko, nebo se dokonce spřátelit s někým ze zásilkovky, což jsem ostatně později taky učinil
V městečku byla nějaká interní dohoda - mezi panem vedoucím opravny /mj. další z lidí, co mi léta neskutečně pomáhali a od kterých jsem se fakt hodně naučil/ a mezi šikovnou paní vedoucí Elektry, která ty zásadní záležitosti, jako elektronky, elektrolyty, trafa, reproduktory a kdeco jiného, uměla sehnat, objednat a držet skladem.
Tu existenci jakési té dohody, jsem vytušil v nějakých asi 10-11 letech, když jsem v Brodě už asi napopáté nesehnal, za pracně nasyslených 59,-Kčs, vytoužený ARE667.
Tak jako poslední pokus šup do Elektry. Po dotazu na reproduktor, paní vedoucí mrkla a hodila hlavou na stranu, že mám chvíli počkat bokem, na konci pultu. Jakmile vypadl poslední zákazník, tak paní vedoucí říká "ARE667 říkals? A máš tolik peněz?"
Po ujištění, že ano a že skutečně chci ARE667, se paní vedoucí otočila na patě a přinesla ho "zezadu".
Načež jsem dostal školení, abych o tom nákupu nikde moc netrousil a radši ani kámošům a chodil tam sám.
A taky to, že když budu potřebovat nějaké další součástky, které tam běžně nebyly nikde vystavené, tak že se mám dohodnout s panem vedoucím opravny. Ona totiž už nějakou dobu věděla, že se známe, že mi vedoucí z opravny pomáhá. Kromě toho, jsme byli s paní vedoucí Elektry skoro sousedi, s jejím synem jsem kamarádil a i chodil celých 9 let do jedné třídy. A taky jsem byl poučen, že příště chodit buď těsně před šestou, anebo až v krámě nikdo nebude.
Pochopitelně se paní vedoucí nezapomněla zmínit našim, zda vědí o tom, kolik a za co v Elektře utrácím
To jsem se dověděl až jako dospělý, až dlouho po vojně, že jsem byl pod takovým "dohledem" z několika míst
Často jsem v té Elektře skutečně dostal koupit věci, co byly ve velmi exponovaném, podnikavými amatéry neustále okupovaném Brodě, prostě k nesehnání. Byl jsem několikrát přímo u toho, když jeden jediný člověk kupoval za hotové, jen na paragon, třebas stovku tandemových potenciometrů a dvě stovky nějakých velkých elektrolytů - celý zbytek toho, co měla prodejna aktuálně skladem a s čím měla vystačit na další týdny. Důsledky centrálně řízeného hospodářství byly i takové - stačil jeden, aby se nedostalo na padesát dalších...
Paní vedoucí v Elektře uměla shánět a naskladňovat Agfy PE46, Scotchy 220, Basfy DP26LN/LH, ještě o něco později Maxelly UD25-120 a k tomu ještě i nějaké kazety, všecko v docela slušných množstvích. Samozřejmě, že nic z toho, nebylo nikdy viditelně vystavený.
Tak to prostě chodilo a zbývalo jenom, buď se v tom časem nějak naučit chodit, nebo se na to vysrrať a chodit na ryby či lepit letadýlka a déčka z ábíčka třeba. Já se ale vzdát nechtěl.
Každopádně, kromě rodičů existovalo dohromady asi 5 "zásadních" lidí, kteří mi pomáhali, už od mých asi osmi let. Musím zdůraznit, že vždycky to bylo nezištně. Nikdo z nich nikdy ani sebeméně nenaznačil, že ho něčím otravuju.
Někdy to třeba znamenalo, být na lázeňském náměstí asi půl hodiny předem. Pomoct panu vedoucímu opravny /který to tam tehdy i zvučil/ vyložit těžký zesilovače a bedny z auta, odtahat na místo.
Ale měl jsem skvělou příležitost vidět a být přímo u toho, jak a co se dělá. Nedlouho potom, po mém nekonečném vyptávání "co-jak-proč" a trpělivém vysvětlování, jsem už mohl ty aparáty i úplně sám zapojovat a občas i vyzkoušet obsloužit, co jak funguje.
Tehdy jsem nic z toho, jako sopel nedokázal ocenit, to až zase o něco později.
Známkou toho, že stárnu a asi i brzo chcípnu je to, že se vracím k začátkům. Babrám se s diskrétními obvody s bambusáky, s reflexy, bambusovými koncovými stupni a podobnými věcmi, které dnes nikoho ani nenapadnou dělat
Nesnažím se bambusovému zesilovači vnutit křemík, ale zkouším z toho, co ještě zbylo nasyslené, vybrat to nejlepší a poslechnout si ten zesilovač ve stavu, v jakém hrál kdysi, když ho vyrobili.
Někdy to jde vybrat i podstatně líp, než jak to dělali sériově, to je pak docela radost. Třeba na takových "mrdkách", jako jsou třeba Music 15, Music 40 či Music 30 Stereo, na závěr celé akce pak naměřit lineární odstup, jaký ty aparáty neměly ani nové. To je radost.
Nesnažím se bambusovému zesilovači vnutit křemík, ale zkouším z toho, co ještě zbylo nasyslené, vybrat to nejlepší a poslechnout si ten zesilovač ve stavu, v jakém hrál kdysi, když ho vyrobili.
Někdy to jde vybrat i podstatně líp, než jak to dělali sériově, to je pak docela radost. Třeba na takových "mrdkách", jako jsou třeba Music 15, Music 40 či Music 30 Stereo, na závěr celé akce pak naměřit lineární odstup, jaký ty aparáty neměly ani nové. To je radost.
Útěkem k letadýlkům se toho moc nevyřešilo, modeláři zase sháněli balzu a serva a gumu a skelnou tkaninu, pokud si RC soupravy bastlili tak ten voser na 27 MHz byl citelně horší než uplácat si reflex na SV. Kupodivu byly spalovací motory, v případě ruských navíc i směšně levné. I prachsprostý spojovací materiál byl zápas sehnat, šroubky, nýtky, Al plechy. Bolševik na tohle sral, protože maloobchod byl nepodstatný pro boj za mír a soukromníky zakázal.sinclair píše: Tak to prostě chodilo a zbývalo jenom, buď se v tom časem nějak naučit chodit, nebo se na to vysrrať a chodit na ryby či lepit letadýlka a déčka z ábíčka třeba.
Pro školáka bylo bastlení materiálově opravdu tristní, než/pokud se naučil všelijakou tu šedou ekonomiku, podpultovky a barterové handly. Nevzpomínám na to moc rád. Ještě tak schůdná cesta byla těžit součástky z odhozených nebo svěřených věcí "na opravu", což v případě takového Tesla Uran a 15letýho "opraváře" byla v podstatě pitva.
Jo a rybáři zase slintali po zahraničních navijácích, duralových podběrákách... ale aspoň tam nebylo 24 hodnot v řadě.
-
hafca
- Příspěvky: 4401
- Registrován: 27 črc 2004, 02:00
- Bydliště: 25km na západ od Prahy
- Kontaktovat uživatele:
Na 27.120MHz byl větší otrava získat povolení ke stavbě a následně vedení staničního deníku. Kdy a kde se létalo a od kolika do kolika.
Jako hodně mladej jsem pravidelně pitval náš T58 Mír a půjčoval si z něj tranzistory na pokusy. Většinou to přežily bez úhony, ale občas bylo nutné vysvětlovat rodičům, že se to nějak zvrtlo.
Pak následovalo kázání a vymýšlení, kde sehnat peníz na nový.
Jako hodně mladej jsem pravidelně pitval náš T58 Mír a půjčoval si z něj tranzistory na pokusy. Většinou to přežily bez úhony, ale občas bylo nutné vysvětlovat rodičům, že se to nějak zvrtlo.
Pak následovalo kázání a vymýšlení, kde sehnat peníz na nový.Kdyby Edison nevynalezl elektřinu, do teď se díváme na televizi při svíčkách.
7 rokov, mal som vláčiky . Chcel som odbremeniť rodičov od nákupu plochých batérií. Podvedomie kázalo: Vypni ističe! Chvála Pánu Bohu! A to som neveriaci... Potom na kuchynskom stole som pripojil plochú batériu 4,2V k zásuvke 220V. Naivne v tom detskom mozgu: chcel som ju nabiť.( Spätne teraz ma napadlo: aké dieťa v tom veku mohlo vôbec napadnúť nabíjať plochú 4,2 batériu a pri tom podvedome vypnúť istič, okrem mňa ???) vekorovní si to vedia predstaviť: stôl v kuchyni, na vrchu gumenný, igelitový obrus. Vtedy to bolo cool. Na tom položená plochá Bateria Slany 4,2V a od nej dráty do zásuvky , vtedy 220V... Zapnutie ističa... Rana v kuchyni a následný spätný výpadok ističa... Príchod do kuchyne: Vypálená diera v obruse na stole, batéria v inej dimenzii, asfalt všade ... 
A tak som sa začal zaujímať o elektroniku.... Kam som to dotiahol už v mladosti, nebudem sa radšej chváliť....
A tak som sa začal zaujímať o elektroniku.... Kam som to dotiahol už v mladosti, nebudem sa radšej chváliť.... 
