No měl jsem fakt velkou kliku, že okolo byli lidi, schopní a ochotní poradit i pomoct - a nejenom radami a knížkami.
A zpáteční jízdenka do Uh. Brodu stála 4,-Kčs.
Ale i v místní Elektře, díky velmi šikovné paní vedoucí, fakt ženské na svém místě, která tomu všemu i dobře rozuměla a uměla i poradit /a ještě žije/, byly k dosažení často i věci, které byly v Tesle trvale vyprodané. Možná i díky tomu, že Elektra spadala pod Domácí potřeby a moc lidí nenapadlo, jít shánět tranzistory, diody a další drobné věci právě tam.
Paní vedoucí tam měla opravdu kdeco. Později jsem se dověděl, že to bylo i díky tomu, že v městečku byla RTV opravna komunálu, zásobovaná taky všelijak a že jim držela "pohotovostní zásoby" všeho možného, s čím byly jinde v Teslách potíže.
Poradit uměly i holky v Tesle, jenže - narvěte do plošňáku namísto TR112a čtvrtwattové TR144, nebo naopak drahé TR152 - když nic jiného a v té hodnotě prostě zrovna nebylo.
Ona v té Tesle v Brodě byla určitá léta, kdy téměř veškerý, pracně od výrobních závodů vyškemraný materiál, kvóty dodávek vyčerpané na rok dopředu - proudil přednostně do zásilkové služby, hned potom do opraven a na pult se už dostalo jen málo, nebo spíš nic.
Bylo tedy užitečné, udělat si očko, nebo se dokonce spřátelit s někým ze zásilkovky, což jsem ostatně později taky učinil
V městečku byla nějaká interní dohoda - mezi panem vedoucím opravny /mj. další z lidí, co mi léta neskutečně pomáhali a od kterých jsem se fakt hodně naučil/ a mezi šikovnou paní vedoucí Elektry, která ty zásadní záležitosti, jako elektronky, elektrolyty, trafa, reproduktory a kdeco jiného, uměla sehnat, objednat a držet skladem.
Tu existenci jakési té dohody, jsem vytušil v nějakých asi 10-11 letech, když jsem v Brodě už asi napopáté nesehnal, za pracně nasyslených 59,-Kčs, vytoužený ARE667.
Tak jako poslední pokus šup do Elektry. Po dotazu na reproduktor, paní vedoucí mrkla a hodila hlavou na stranu, že mám chvíli počkat bokem, na konci pultu. Jakmile vypadl poslední zákazník, tak paní vedoucí říká "ARE667 říkals? A máš tolik peněz?"
Po ujištění, že ano a že skutečně chci ARE667, se paní vedoucí otočila na patě a přinesla ho "zezadu".
Načež jsem dostal školení, abych o tom nákupu nikde moc netrousil a radši ani kámošům a chodil tam sám.
A taky to, že když budu potřebovat nějaké další součástky, které tam běžně nebyly nikde vystavené, tak že se mám dohodnout s panem vedoucím opravny. Ona totiž už nějakou dobu věděla, že se známe, že mi vedoucí z opravny pomáhá. Kromě toho, jsme byli s paní vedoucí Elektry skoro sousedi, s jejím synem jsem kamarádil a i chodil celých 9 let do jedné třídy. A taky jsem byl poučen, že příště chodit buď těsně před šestou, anebo až v krámě nikdo nebude.
Pochopitelně se paní vedoucí nezapomněla zmínit našim, zda vědí o tom, kolik a za co v Elektře utrácím
![Very Happy :D](./images/smilies/icon_biggrin.gif)
To jsem se dověděl až jako dospělý, až dlouho po vojně, že jsem byl pod takovým "dohledem" z několika míst
![Very Happy :D](./images/smilies/icon_biggrin.gif)
Často jsem v té Elektře skutečně dostal koupit věci, co byly ve velmi exponovaném, podnikavými amatéry neustále okupovaném Brodě, prostě k nesehnání. Byl jsem několikrát přímo u toho, když jeden jediný člověk kupoval za hotové, jen na paragon, třebas stovku tandemových potenciometrů a dvě stovky nějakých velkých elektrolytů - celý zbytek toho, co měla prodejna aktuálně skladem a s čím měla vystačit na další týdny. Důsledky centrálně řízeného hospodářství byly i takové - stačil jeden, aby se nedostalo na padesát dalších...
Paní vedoucí v Elektře uměla shánět a naskladňovat Agfy PE46, Scotchy 220, Basfy DP26LN/LH, ještě o něco později Maxelly UD25-120 a k tomu ještě i nějaké kazety, všecko v docela slušných množstvích. Samozřejmě, že nic z toho, nebylo nikdy viditelně vystavený.
Tak to prostě chodilo a zbývalo jenom, buď se v tom časem nějak naučit chodit, nebo se na to vysrrať a chodit na ryby či lepit letadýlka a déčka z ábíčka třeba. Já se ale vzdát nechtěl.
Každopádně, kromě rodičů existovalo dohromady asi 5 "zásadních" lidí, kteří mi pomáhali, už od mých asi osmi let. Musím zdůraznit, že vždycky to bylo nezištně. Nikdo z nich nikdy ani sebeméně nenaznačil, že ho něčím otravuju.
Někdy to třeba znamenalo, být na lázeňském náměstí asi půl hodiny předem. Pomoct panu vedoucímu opravny /který to tam tehdy i zvučil/ vyložit těžký zesilovače a bedny z auta, odtahat na místo.
Ale měl jsem skvělou příležitost vidět a být přímo u toho, jak a co se dělá. Nedlouho potom, po mém nekonečném vyptávání "co-jak-proč" a trpělivém vysvětlování, jsem už mohl ty aparáty i úplně sám zapojovat a občas i vyzkoušet obsloužit, co jak funguje.
Tehdy jsem nic z toho, jako sopel nedokázal ocenit, to až zase o něco později.