mi-ro píše:Karle, EKKAR, kdy jsi byl v přijímači ve Zvolenu 8184?
To si vzpomínám poměrně přesně - narukoval jsem v pátek 29. září 1989 do Chomutova k VÚ 4341 "na 730" jak nám tam nikdo neopomínal připomenout, tam nám sebrali civil, ostříhali nás podle hrnce, vyfasovali jsme vycházkový hadry, malou polní s příborem a pár dalších nezbytností a po večeři nás nechali spát všude možně i po chodbách, protože neměli dost světnic.
Ráno v sobotu 30. září nás vyhnali nastoupit na buzerplac, nasáčkovali na korbu vejtřasek a odvezli nás zase hezky na nádraží, odkud jsme pokračovali zvláštním vlakem přes Prahu, Kolín, Pardubice a Českou Třebovou (ze který jsem o 24 hodin dřív vyjel) dál na Olomouc, Bohumín, Žilinu až do Zvolena. Do Zvolena jsme dorazili v neděli 1. října někdy kolem čtvrtý hodiny ráno a ty zhruba 3 kiláky přes noční město do kasína na Podborovou nás hnali pěšky, protože jsme údajně měli moc velký zpoždění a řidiči s vejtřaskama už jeli spát. Ubytovali nás v tomhle baráku na samým konci buzerplacu:
https://mapy.cz/s/datufuzoho , zařadili nás do "Školy špecialistov", byli jsme 4. rota a bydleli jsme hned v přízemí. Přímo přes buzerplac nám tam celou dobu nad hlavama nalítávaly dopraváky s ruskýma hvězdama na křídlech na dráhu letiště Sliač. Na jména mám dost mizernou paměť, vzpomínám si jen na pár z nich - třeba na jednoho doslova furťáka, čertvýho absolventa PŠky svobodníka Jouru - ten na nás jen řval jak siréna, byl snad nejmladší na rotě, protože mu bylo čerstvejch 18 a myslel si, že řevem si sjedná autoritu. Krátce - BLB. Velitele družstva nám dělal nějakej Miloš Uttendorfský, taky svobodník, výkonnýho dělal desátník Drchota (alias Dr. Chota) a pomáhal mu moravskej frajer desátník Hrajer. Z gum si dneska už vybavím jenom kapitána Csákoje, instruktora radiotechniky a machra na systém "Vozduch", na kterej jsme okamžitě začali cvičit. A samozřejmě všecky ostatní přípravy, střelecká, zdravotní, topografická, samozřejmě politická a hlavně POŘADOVÁ. Pochodovalo se samozřejmě furt, za trest i na učebně na místě nebo na chodbě. Já měl smůlu, vyfasoval jsem funglový kanady a v těch jsem si rozedřel obě nohy během prvního týdne do krve, takže když 4.listopadu nastal "Den D" a my měli pochodovat na zvolenským náměstí před náčelnictvem a svejma příbuznýma, já podepsal přísahovou listinu v pantoflích, pyžamu a županu na ošetřovně
Na odpolední vycházku v polobotkách mě naštěstí pustili, ale i tak jsem skučel jak pes.
No a 14 dní po naší přísaze se v Práglu na Národní třídě poněkud nepohodla banda študáků s dlouhopendrekářema z Pohotovostního pluku SNB, čímž začal jeden z nejprofláknutějších převratů kabátů v historii lidstva. Začaly demonstrace a stávky, lidi zvonili klíčema na náměstích, nám jednou zakazovali poslouchat rádio a TV a za půl dne zas povinně musela každá rota na pévéesku čumět na zprávy, no bordel grandyjózny - a celou dobu jsme měli poplachovou pohotovost a s prdelema strachy sevřenýma jak štípačky na Roxory jsme čekali, kdy nás generál Václavík nechá zvednout, nafasovat vostrý a pošle nás proti těm lidem do ulic a na náměstí. Naštěstí k ničemu takovýmu nedošlo (až dodatečně jsem se dověděl, že Gorbačov tenkrát vysloveně Ústřednímu výboru KSČ zakázal proti lidem jakkoliv násilně zasahovat a pohrozil jim, že pokud armáda nebo bezpečnost něco zkusí, z Milovic vyjedou do Práglu ruský tanky) a nás jako vyřazený "špecialisty" měli odeslat na bojový útvary. Jenže jak byli lidi dost podráždění, armáda se bála zorganizovat hromadnej přesun několika stovek vojáků najednou, aby si to někdo nevyložil jako že nás shromažďujou na nějakou akci, takže nás od začátku prosince postupně rozváželi po 5 až 10 chlapech v doprovodu jednoho důstojníka, v hloučku pomalu jako čundráky obyčejnýma rychlíkama na cílový "bojový útvary". Já konkrétně ze Zvolena odjížděl (jestli si to teda dobře pamatuju) v pondělí 4. prosince a povedl se mi husarskej kousek, že jsem se totiž pod záminkou čurpauzy vytratil z dohledu důstojnickýho doprovodu a z dopravní kanceláře díky už tenkrát fungující automatický provolbě v drážních telefonech (civilní pevný linky se plný automatizace dočkaly až těsně před půlkou 90. let) a laskavosti výpravčího dokázal zavolat přímo na pracoviště mojí mámy na nákladovým nádraží tady v Třebový a říct jí, kterým vlakem jedeme - takže když rychlík zastavil navečer u perónu třebovskýho nádraží, ani ten gumák (jmenoval se Jirka Srb a v tý době byl poručík), ani moji "kolegové z transportu" nechápali, jak je možný, že tam na nás čekala moje rodinka s krabicí vánočního cukroví a balíkem dalších dobrot, když o odjezdu jsme se dověděli teprve ten den ráno a dopis neměl šanci dojít včas.
Na "náš bojovák" do Žatce jsme samozřejmě dorazili zase až nad ránem další den a ani tentokrát se nepodařilo stihnout armádní dopravu, takže aby nikdo nezmrznul, byli jsme odvedeni na posádkovou svobodárnu, kde jsme si trochu schrupli a utahaný jak čokli po skoro 24 hodinovým cestování byli konečně sehnanou vejtřaskou ráno odvezeni na cca 10km vzdálenej VÚ 4388 Větrušice. A odtamtud jsem jako příslušník "roty velení" s výjimkou pár opušťáků a dvou dovolenek nevytáhnul paty až do rána 29. března ´91, kdy se za náma naposledy zavřela závora v bráně a my byli propuštěni do civilu...
