Zde budou výběrově umístěny vzpomínky, manuály a popisy dnes už vesměs neaktuálních zařízení a další historické materiály, které se tématicky nevejdou do sekcí "Opravy a restaurování starých elektropřístrojů" či "Návody, schémata, manuály, literatura, katalogové listy"
EKKAR píše: a proto taky nesmějí auta s LPG přestavbou do podzemních garáží bez náležitýho větrání. Naopak zemňák (v podstatě skoro čistej metan s malým podílem čistýho vodíku, dusíku a CO2) je lehčí než vzduch = stoupá nahoru a snadno se rozptyluje v okolí, proto to omezení platný pro auta s LPG neplatí pro CNG spalující vozidla ...
Je rozdíl podzemní garáže a garáže v uzavřený budově versus garáže budově s přirozeným větráním otevřenýma bočníma stěnama - jako jsou třeba ty v bejvalým Kérfůru => dnes Futuru v HK. CNG je nebezpečnej v uzavřenejch budovách bez průvanu. Stanovisko k uvedenýmu vždycky vydávají Soptíci místně příslušný k území, na kterým daný garáže stojí.
Nasliněný prst na svorkovnici domovního rozvaděče: Jó, paninko, máte tam ty Voltíky všecky...
K těm piezo zapalovačům - měl jsem jich spoustu, několik ruských, klasický dederonský, asi i dva české a pak nějaké tržnicové - všechny dobře zapalovaly svítiplyn, hůř propanbutan a málokterý zapálil zemní plyn, jejich jiskra na to nestačí. Všechny jdou ale celkem snadno upravit, aby zapálily spolehlivě i zemní plyn. Takto dodnes používám upravený Robotron, takovou tu klasickou "kolejnici".
Zažigalku jsem měl ve válcovém provedení, tedy spíše kužel z bílého plastu se zlatým ochranným košíkem na konci. Byl nějaký požlucený hliník. Při zapalování oblouk přeskakoval z elektrod i na tuto mřížku, záhy se udělaly upálené části. Několikrát se stalo, že při zapalování člověk škrtnul tím košem o sporák a vyhodilo to pojistky... tuším po necelém týdnu občasného použití shořela cívka a letělo to do koše. To už ten ochranný koš vypadal děsivě.
Svítiplyn byl na území bejvalý ČSSR do roku 1980 mnohem běžnější, než zemňák. Obrat směrem k netoxickýmu, zřetelně výhřevnějšímu ale bohužel z hlediska výbušnosti nebezpečnějšímu zemnímu plynu nastal po zprovoznění plynovodu Orenburg/Sojuz/Transgas právě díky tomu, že se tím v roce 1979 do střední Evropy dostal relativně levnej plyn z Orenburský oblasti SSSR.
Nasliněný prst na svorkovnici domovního rozvaděče: Jó, paninko, máte tam ty Voltíky všecky...
Přihnutí jiskřiště vůbec nic neřeší, jiskra je pořád "studená", má málo energie. Už jsem to tady jednou psal, je třeba zvětšit energii jiskry, tedy zvětšit kapacitu, což lze snadno tím, že se vn kabel ovine třeba alobalem a spojí se s druhým pólem. U těch ruských šedých jsem vn kabel nastavil na dvojnásobek, použil jsem vn kabel z nějakého malého monitoru, pochopitelně opět ovinout fólií a pospojovat. Jiskřiště je třeba udržovat čisté a trochu zkrátit. Konkrétně u těch rusáků se počet jisker na zdvih zredukoval asi na 2-3, ale zapaluje velmi spolehlivě, pokud není piezo prasklé.
Smysl snad naopak má odehnutí jiskřiště, aby se přeskokové napětí zvýšilo. Mechanická práce (stlačení pieza) se soustředí do méně výbojů o větší energii, řekl bych.
To je k ničemu... pak to jednak má tendenci skákat uvnitř, třeba přímo po keramice, druhak každé smítko na jiskřišti srší, energie se maří a k přeskoku dojít nemusí. Teplá jiskra musí mít energii a ta se nastřádá pouze v kapacitě.
Mně se přihýbání jiskřiště neosvědčilo a opatrné odehnutí naopak osvědčilo. Empirie. Podstatné je držet zapalovač v suchu, jinak piezo radikálně ztrácí výkon.
Já měl z piezem jinou zkušenost - hlavně s tím, kterým se zapaluje pilotní plamínek v plynovým kotli:
Je to systém z úderníkem, ale úderník se zvihá "točítkem". Při prvním "cvaknutí" hodí jiskru, pak už ne. Musím jej vybít kusem drátu - pak zase při prvním cvaknutí hodí jiskru. Piezoválečky prasknutý nejsou - měl jsem je z toho vytažený a pak jsem je tam vrátil zpět - jejich vzájemnou polohu jsem si poznamenal pomocí měkké obyčejné tužky na ploškách, takže jsem je nesložil blbě. Je tam už druhý - u toho prvního to dělalo taky, ale později na něj vytekla voda, když praskl plášť a ty válečky "zmizely" - asi jsou rozpustný ve vodě.
Jinak teď už pieza neřeším - na místo ty točící potvory jsem dal generátor jisker z naftovýho topení a dvě devítivoltové alkalické baterie přes tlačítko - tam jsou už druhým rokem a funguje to výborně - energie oblouku je tak vysoká, že když se to nechá jiskřit trochu dýl, hrot toho "zapalováku" se trochu rozžhaví do temně červenýho žáru.
Zajímalo mě, kdy u nás definitivně skončil, a kupodivu to není tak dávno, bylo to r. 1996: https://archiv.ihned.cz/c1-881210-svitiplyn-uz-skoncil
Vzpomínám si, že prababička měla na sporáku nálepku "zemní plyn". Prý to v domácnostech při přechodu ze svítiplynu na zemňák lepili lidem na sporáky, aby věděli.
Ne prej. Skutečně se to vylepovalo. Svítiplyn je totiž směs vodíku, metanu, CO a několika dalších plynů v malým % podílu, vzniklá vakuovou pyrolýzou uhlí - a na jeho složení záleželo i finální složení svítiplynu. Jeho výhřevnost přitom byla relativně nízká a nebezpečí při používání a nežádoucím úniku plynoucí z jeho jedovatosti zaviněný obsahem CO vysoký. I proto se přecházelo na zemňák - jeho složení je daleko vyrovnanější, nebezpečí při jeho používání je nižší, výhřevnost vysoká. Základní srovnání dovoluje tryska pro oba plyny určená do troubovýho dolního hořáku pro sporáky MORA - na svítiplyn má díru 2mm velkou, na zemňák stačí pro stejnej výkon tryska s polovičním průměrem - pouhej 1mm. Průtok plynu ale poloviční není - ve skutečnosti je průřez trysky 3,141592mm²/0,785398mm² = 4x menší, což je dostatečně ilustrativní pro vyjádření poměru tepelnejch "výkonů" obou paliv. Zažil jsem to osobně, nejdřív vyvěsili ve vchodech vývěsku, že se od toho a toho dne nemá používat sporák, v danej den technik "od plynáren" přišel do bytu vybavenej kromě nezbytný složky papírů i šroubovákem a dvojicí nástrčkovejch klíčků a v kapse chrastil pytlíkem plným novejch mosaznejch trysek. Sundal přední panel šporhéltu, 5 minut šmátral v útrobách spotřebiče, pak na linku z hrsti vysypal trysky vyndaný zpod hořáků, z kapes povytahoval pytlíky s několika typama novejch trysek (podle velikosti/výkonu hořáků), dalších 10 minut se strefoval novýma tryskama do děr, pak oddělal plech na dně trouby, demontáž starý a montáž nový trysky zopakoval i na troubovým hořáku, všecko zakrytoval jak bylo původně a vylepil nálepku "ZEMNÍ PLYN". Poslední co předal byl papír k podpisu a informaci, že od večera už bude možný sporák používat, protože odpoledne "to otevřou" ...
Nasliněný prst na svorkovnici domovního rozvaděče: Jó, paninko, máte tam ty Voltíky všecky...
U nás (Trutnovsko) byl pøechod na zemní plyn ze svítiplynu zhruba tak v okolo poloviny 80.let, možná i ve druhé polovinì, øekl bych. Pøesný rok si nepamatuju, ale na to jak servisáci chodili hromadnì po bytech pøedìlávat spotøebièe si pamatuju dobøe. I na ty samolepky (byl to obdelník se žlutým podkladem a èerným nápisem "Zemní Plyn" a s èerným orámováním), které tam zùstali nalepené mnohdy až desítky let - až do výmìn tìch spotøebièù za jiné. V našem bytì se to tenkrát týkalo celkem 3 spotøebièù, sporák, plynový kotel a prùtokový ohøívaè na TUV.
Docela by mì zajímalo kde konkrétnì se tenkrát to obrovské množství svítiplynu vyrábìlo. Vùbec nevím že by tenkrát byl nìkde u nás v okolí tøeba nìjaká plynárna nebo plynojem - ten si pamatuji ve tvaru koule jen z Prahy - byl vidìt z vlaku když se tam pøíjíždìlo smìrem od HK
Zde budou výběrově umístěny vzpomínky, manuály a popisy dnes už vesměs neaktuálních zařízení a další historické materiály, které se tématicky nevejdou do sekcí "Opravy a restaurování starých elektropřístrojů" či "Návody, schémata, manuály, literatura, katalogové listy"
