[BETA] Diskuzní fórum Elektro Bastlírny

petula píše:Ještě k té tříkoruně, později byla papírová, modrá (sbírám bankovky) a ta je dost ceněná mezi sběrateli. Také hliníkový 3-haléř existoval v 50-tých letech.
Mimochodem, když už se zmiňuji o bankovkách a mincích ...

Tak ty ho znáš jen coby sběratel - já ho pamatuju v reálu.
Už tady jsem o něm psal:

kokun[size=75] tam[/size] píše:EDIT:
Přesně si pamatuju - v r. 1960 (bylo mně 14) stála jedna baterie typu 220: 0,96Kčs = 96 (tehdejších)haléřů. A to vám skutečně byl vrácen 1 tříhalíř a 1 halíř
Na dnešní dobu věc neskutečná. Pro minci 1,-Kč ležící na chodníku se dnes málokdo sehne, aby ji zvednul.
Kolik přesně stála baterie typ 230 si už bohužel nepamatuju - kupoval jsem ji méně častěji

o víkendu jsem uklízel a prohlížel historické věci ... . Když tu byla debata o bankovkách a v listopadu jsem se zmínil o NDR, tak něco přidám (administrátor promine, ale myslím to zaujme lecckoho). V 80-tých letech šla ekonomika v NDR dolů. Důvodů bylo vícero, SSSR , kde šla v té době ekonomika dolů ještě rychleji, už neměla síly, aby si mohla "vydržovat" NDR. A tak Moskva nařídila, že NDR musí platit za ropu tzv. tvrdou měnou, tedy západoněmeckými markami a SSSR prodával ropu do NDR za světové ceny. Pro NDR to byl šok. V zimě se v NDR nikde v bytech netopilo, nebylo čím. Mnoho výrobních linek stálo, východoněmecké chemičky byly závislé na sovětské ropě. Východoněmecký průmysl byl v podstatě orientován na chemii. V té době byla nejvyšší bankovka 100 Marek. Ale v polovině 80-tých let se potamu tiskly bankovky 200 Marek a 500 Marek. Měly jít do oběhu v roce 1990. Ale k tomu už nedošlo. Nějaké tyto kusy jsou mezi sběrateli bankovek. Po sjednocení Německa byly delší dobu měla uschované ve štolách nedaleko Jeny. Před lety se pak všechny spálili.
K těm devizám, tvrdé měně kterou potřebovala NDR, aby přežila. To bylo takhle: Honnecker měl "obstarávače deviz". Nevzpomenu si teď na jméno, ale to je jedno. Ten měl za úkol zajišťovat tvrdou měnu pro NDR. Jedním ze způsobů byl obchod s lidmi, s vlastními občany. V 80-tých letech rostla nespokojenost obyvatelstva, lidé chtěli cestovat a nebýt zavření v NDR. Oni totiž volně nesměli ani do Prahy. Museli mít povolení a ne každý ho dostal. A tak si dávali žádosti o opuštění NDR. Kdo si takovou žádost podal, byl obratem uvězněn, často i s rodinou. Co se dělo dál... odseděl si třeba 1/2 roku a pak ho NDR prodalo do západního Německa. Západoněmecká vláda takto vykoupila tisíce vychodoněmeckých občanů z vězení. Tak to byl jeden ze zdrojů tvrdé měny, jak si ji NDR obstarávalo. Vcelku se o tom v NDR vědělo, jen se o tom každý bál mluvit.

petula píše:

EKKAR píše:Můj první byl dederónskej UNI 11e, musel jsem se kvůli němu učit přepočítávat "stovkovou" stupnici na "třicítkovej" rozsah a opačně, protože neměl stejnou přesnost na všechny rozsahy a místo dobře převoditelný řady 1-2-5 měl jen 1-3-10-30 atd ...

UNI-11 měl trojkovou strupnici kvůli vývozu do SSSR., To bylo na žádost sovětů, protože tam se tento přístroj mohutně vyvážel. Podobně sovětské měřící přístroje měly často trojkovou stupnici a také známé bylo ruské koňské trojspřežení, zvané "ruská trojka" a carská a později sovětská měna byla 1-3-10. Ostatně i ČSSR mělo svého času v 50-tých letech 3-korunu papírovou, že ... Sovětský vliv byl všude.

To ohledně trojkové stupnice kvůli vývozu do SSSR je ověřená informace nebo jde o zprávu z rádia Jerevan? Míval jsem totiž německý přístroj Multavi II, ještě válečný, ten měl dvě stupnice, ss/st, obě dělené pouze na 30 dílků; že by to Němci okoukali třeba u Stalingradu? Jinak tříkoruny byly i kovové, velice pěkné, razily se v letech 1965-1970. A také byly pětadvacetikoruny, papírové (a kovové pětadvacetihaléře); pod vlivem koho vznikly netuším.

Jo k těm mincím: existoval kovovej (nějaká slitina Al) 1 halíř (!)
co se za to dalo koupit? nepamatuji se již ale zvažte...

petula píše:o víkendu jsem uklízel a prohlížel historické věci ... . Když tu byla debata o bankovkách a v listopadu jsem se zmínil o NDR, tak něco přidám (administrátor promine, ale myslím to zaujme lecckoho). V 80-tých letech šla ekonomika v NDR dolů. Důvodů bylo vícero, SSSR , kde šla v té době ekonomika dolů ještě rychleji, už neměla síly, aby si mohla "vydržovat" NDR. A tak Moskva nařídila, že NDR musí platit za ropu tzv. tvrdou měnou, tedy západoněmeckými markami a SSSR prodával ropu do NDR za světové ceny. Pro NDR to byl šok. V zimě se v NDR nikde v bytech netopilo, nebylo čím. Mnoho výrobních linek stálo, východoněmecké chemičky byly závislé na sovětské ropě. Východoněmecký průmysl byl v podstatě orientován na chemii. V té době byla nejvyšší bankovka 100 Marek. Ale v polovině 80-tých let se potamu tiskly bankovky 200 Marek a 500 Marek. Měly jít do oběhu v roce 1990. Ale k tomu už nedošlo. Nějaké tyto kusy jsou mezi sběrateli bankovek. Po sjednocení Německa byly delší dobu měla uschované ve štolách nedaleko Jeny. Před lety se pak všechny spálili.
K těm devizám, tvrdé měně kterou potřebovala NDR, aby přežila. To bylo takhle: Honnecker měl "obstarávače deviz". Nevzpomenu si teď na jméno, ale to je jedno. Ten měl za úkol zajišťovat tvrdou měnu pro NDR. Jedním ze způsobů byl obchod s lidmi, s vlastními občany. V 80-tých letech rostla nespokojenost obyvatelstva, lidé chtěli cestovat a nebýt zavření v NDR. Oni totiž volně nesměli ani do Prahy. Museli mít povolení a ne každý ho dostal. A tak si dávali žádosti o opuštění NDR. Kdo si takovou žádost podal, byl obratem uvězněn, často i s rodinou. Co se dělo dál... odseděl si třeba 1/2 roku a pak ho NDR prodalo do západního Německa. Západoněmecká vláda takto vykoupila tisíce vychodoněmeckých občanů z vězení. Tak to byl jeden ze zdrojů tvrdé měny, jak si ji NDR obstarávalo. Vcelku se o tom v NDR vědělo, jen se o tom každý bál mluvit.

Nepamatuji se a ani nemohu najít žádný odkaz na to, že SSSR prodával do NDR ropu za tvrdou valutu. Občané NDR samozřejmě do ČSSR mohli volně cestovat, jen co jich v létě jezdilo do Tater. No a to o uvěznění za podání žádosti je vyloženě jen pro zasmání.

On pan petula je takový pohádkář; Buhomil Habral by řekl "pábitel".

Jde o zmatení pojmů: není řeč o těch, kdo jeli na dovolenou, na kterou měli nárok stejně jen v několika málo zemích obehnaných železným firhaňkem.
Jestli ale někdo žádal o vystěhování, jednoduché to neměl, čím více uměl, tím více si úředníci dávali na čas a třeba žadatele i do chládku na pár dní strčili. Ale především si ho začali intenzivně hlídat, aby si jako nepřibalil něco, co nechtěl. A, když už konečně opustit socialistický blok směl, ještě ho na hranicích pro jistotu prošacovali. Tam o basu šlo i kvůli naprosto nevinné drobnosti. Jestli úřadům záleželo na tom, aby ten člověk zůstal občanem NDR, vždycky něco našli. Legální emigrace se přece musela zatrhnout, či alespoň oddálit, a k tomu byl prostor už u první závory ideální.
A ještě poťouchlejší byli, když povolili výjezd či vystěhování jen hraničním přechodem Wartha u Eisenachu: dálnice (dnešní A4) tam totiž za hraniční kontrolou SRN po asi 8 km ještě jednou projíždí územím bývalé NDR, teprve pak si mohli definitivně oddechnout.
Ale, jestli za západní marky vykupovali zdržované a vězně, to pokládám za legendu, i když, není šprochu... a tvrdá měna byla tvrdá měna.

Hill píše: Ale, jestli za západní marky vykupovali zdržované a vězně, to pokládám za legendu, i když, není šprochu... a tvrdá měna byla tvrdá měna.

Viz zde.

Soudruzi z NDR umožňovali vystěhování i těm dosud nezavřeným, kteří si v NSR zajistili, aby za ně tučně zaplatili (cosi jako výkupné z bolševického ráje). Nemůžu to teď narychlo najít, případně doplním.

petula píše:....
K těm devizám, tvrdé měně kterou potřebovala NDR, aby přežila. To bylo takhle: Honnecker měl "obstarávače deviz". Nevzpomenu si teď na jméno, ale to je jedno. Ten měl za úkol zajišťovat tvrdou měnu pro NDR. Jedním ze způsobů byl obchod s lidmi, s vlastními občany. V 80-tých letech rostla nespokojenost obyvatelstva, lidé chtěli cestovat a nebýt zavření v NDR. Oni totiž volně nesměli ani do Prahy. Museli mít povolení a ne každý ho dostal. A tak si dávali žádosti o opuštění NDR. Kdo si takovou žádost podal, byl obratem uvězněn, často i s rodinou. Co se dělo dál... odseděl si třeba 1/2 roku a pak ho NDR prodalo do západního Německa. Západoněmecká vláda takto vykoupila tisíce vychodoněmeckých občanů z vězení. Tak to byl jeden ze zdrojů tvrdé měny, jak si ji NDR obstarávalo. Vcelku se o tom v NDR vědělo, jen se o tom každý bál mluvit.

Tohle jsem slyšel jinak - ne že zavřeli celou rodinu, kterou pak západ "vykoupil, ale že se za povolení k vycestování platilo západní měnou, kterou museli žadatelé o legální emigraci z NDR skládat do státní ka(p)sy ...

Bylo to zdůvodněné zaplacením školného které do odcházejících stát investoval. Mám silný dojem ,že se to praktikovalo po "68" na čas praktikovalo i tady...

Takhle to fungovalo i v tehdejším Československu - pokud někdo měl tu možnost (např. sňatkem) se legálně z ČSSR vystěhovat na západ, za vzdělání apod. solil také. Stejně tak pokud dřívější emigranti již i se státním občastvím jiného státu chtěli legálně cestovat do ČSSR, museli mít tzv. "vypořádané vztahy" - to právě znamenalo, že vysolil všechno, co do něj tehdejší ČSSR "investovalo".

petula píše: UNI-11 měl trojkovou stupnici kvůli vývozu do SSSR., To bylo na žádost sovětů, protože tam se tento přístroj mohutně vyvážel. Podobně sovětské měřící přístroje měly často trojkovou stupnici a také známé bylo ruské koňské trojspřežení, zvané "ruská trojka" a carská a později sovětská měna byla 1-3-10. Ostatně i ČSSR mělo svého času v 50-tých letech 3-korunu papírovou, že ... Sovětský vliv byl všude.

Doufám, že mě neukamenujete, ale na učňáku nás učili, že nejpřesněji měří měřáky v posledních 2/3 stupnice. A proto se používala u přístrojů jedničková a trojková stupnice, kde každá měřená hodnota "spadla" do těch dvou třetin. Ale taky si to možná už blbě pamatuju... A proto se přestala používat jedničková a pětková.
Mimochodem tu PU120 mám doma taky. A ještě funkční

Ony ty stupnice, dělené v řadách 1:3 a jejich násobcích, nejsou vůbec ruským, nebo sovětským výmyslem. Stačí se podívat na měřicí přístroje naší bájné Tesly Brno, nebo třeba na polské a najdete to tam též.
Již v publikaci Ing. M. Pacáka: „Měřící methody a přístroje pro radiotechniku“, vydané r. 1949, autor na str. 38 uvádí:

„Můžeme-li přístroj opatřiti dvěma sdruženými stupnicemi, pak volíme jednu na př. 0 až 30 a druhou 0 až 100 a rozsahy rozdělíme na
1 : 3 : 10 : 30 atd.
To je nejvhodnější způsob, na neštěstí zkomplikovaný právě onou nezbytností dvou stupnic. Zato vyhoví i pro přístroje, odvozené od měřidel s otočnou cívkou, které nemají rovnoměrnou stupnici (s usměrňovačem).“

Technikovi, který zná malou násobilku, ví k čemu přístroj slouží a umí ho dokonce i k měření použít, dvě stupnice jistě problém nedělají a nehledá v trojkové číselné řadě na stupnici, údajné politické rozhodnutí z doby minulé...

Ale preco prave 3, to tam uvedene nie je...
A napr. PU140 je lahodka - rozsah 3 a stupnice 6, 15 a 20.

Digitalne meraky zvykli mat rozsahy do 2, pretoze sa vyhodne vyuzila jednotka na prvom ("polovicnom") mieste displeja. Ale teraz je v mode cislo 4.

rnbw píše:Ale preco prave 3,

Protože je to hodnota blízká odmocnině z 10. Takže dvakrát přepnout rozsah znamená vždy 10x snížit nebo zvýšit citlivost. A každý ten cvak má skoro stejnou relativní změnu, ideálně 1:3,16.