Hill píše:No vidíš: a já na Emgetonech DP25LN a LH (a jedné 15 cm cívce TP18LN) mám přes 80% záznamové doby.
Hille,
věřím, že jako nové ty Emgetony fungovaly. Nahrávky po dědovi, tehdy staré 15-20 let, hrály normálně. Ovšem nový záznam na tytéž pásky byl nekvalitní. Chyběly výšky, úroveň záznamu různě náhodně kolísala a zvuk byl celkové prapodivně zabarvený. Magnetofonem to nebylo, ten funguje dodnes a na daleko starší pásky AGFA PE41 a BASF DP26 nahrává kvalitně. Později se mi dostala do rukou nerozbalená cívka Emgetonu DP25LN a od ní jsem si hodně sliboval. Nahrávka byla stejně kvalitní jako výše zmíněné a navíc prostor hlav a okolí čepů brzdicích pák vypadal, jako by magnetofon pracoval 10 let někde v hrudkovně. Od té doby Emgetony radši nepoužívám. Jinak se i já přidávám a smekám před Tvými znalostmi. Jo, a B400 je taky můj oblíbenec.
konosuke píše:byl to "socialistický" paradox: v dobách vehiklů mono B4, B400, 444 lux, B5, B54, B588...) bylo pásků habaděj, Basf, Agfa, Scotch, Orwo...a potom když
přišly na trh hi-fi stereo B73, B113, tak podpultovka
Tak zaprvé by mě zajímalo, proč vehiklů, a zadruhé bych polemizoval i se zbytkem Tvého už tolikrát opakovaného tvrzení. Například z vyprávění souseda vím, že se běžně sehnat daly. Nevím, jak v okrese Karviná, ale tady byly, tedy myšleno BASF, jiné asi nepoužíval. Měl B113 a B115, takže to bylo v 80. letech. A děda měl taky pár cívek BASF a AGFA.
Radim píše:Já bych jen poznamenal, že u řady B5 nebo možná jen B58 bylo špičkové zapojení měřáku.
Totiž tam bylo usměrňování signálu pro měřidlo přes přechod BE tranzistoru KC148, jestli si to dobře pamatuji.
Radime,
bylo to tam tak. A B5 a první provedení B54 tam měly dokonce ještě nějaké NUčko.
proč vehiklů ? to je jenom slovo, no prostě cívkové mono magiče byly technicky i morálně zastaralé, v tý době, ve srovnání s vyspělou cizinou, zaprvé.
a druhák, dostupnost pásků v tom či onom kraji byla otázka distribuce státních úředníků, hloupým havířům z ostravsko-karvinska kvalitní lopaty, krumpáče a sem-tam pilsner, ostatní nepotřebují, to říkám s trochou sarkastické nadsázky
jo a kolega ze SŠ sloužil na vojně v Mariánskej Lázních a pokaždé cestou domů mi dovezl jeden-dva Agfa PE49, ještě v roce 1982-83, jinej zas maxell LN, UD z Brna, to bylo něco, u nás nevídané...to na dokreslení situace
Co se může pokazit to se taky pokazí. Co se nemůže pokazit to se pokazí taky. (Murphy)
kono, nebylo to s tou "morální a technickou zastaralostí" právě naopak? B4 a od něj odvozené přístroje nijak nezaostávaly za obdobnými, zdůrazňuji obdobnými, přístroji jiných značek. Probírali jsme tu už srovnání s Grundig/Unitra. A Hill píše, že se vozily aspoň do Beneluxu. V případě B5 už je nějaká řekněme vyspělost sporná a právě B73 a mladší přístroje byly ve srovnání se zahraničím zastaralé už v době uvedení, přestože to byla špička u nás a možná i v RVHP. Pod pojmem vehikl si představím něco nepovedeného, což o Tebou uvedených přístrojích, snad možná s výjimkou prvních sérií, říct nelze. Ale nechci se hádat.
pravděpodobně se vyvážely ven na západ neboť zásluhou uměle drženého kurzu přepočtu měn a ceny práce (mzdy) u nás byly v cílové destinaci extrémně levné i když na svou dobu přiměřeně kvalitní a z tuzemských součástek, vzácnou výjimkou byl B43(A) a B56 stereo s jedním VU měřákem sice ale tohle úsporné řešení používal Sony, Grundig i Philips, Telefunken a další
Co se může pokazit to se taky pokazí. Co se nemůže pokazit to se pokazí taky. (Murphy)
Je sice pravda, že počátkem padesátých let u nás platil zákaz nejen výroby, ale i držení záznamového zařízení v osobním vlastnictví, ale vývoj pro Státní bezpečnost a armádu pokračoval. Pak byl zákaz uvolněný (jen se nějakou dobu musel každý majitel registrovat na zvláštním oddělení Bezpečnosti v Praze), nakonec padlo i to.
Tesla po těžkopádných a nijak oslnivých typech MGK10 a Supraphon MF2/MF52, které byly vzhledem k příjmům našeho obyvatelstva nestvůrně drahé, dostihla a předběhla asi tak dvě třetiny výrobků, které se v té době daly v Evropě koupit, a to modely Sonet, Sonet Duo a se dvěma tranzistory v typu B3 dokonce utekla takovým firmám, jako Uher, Grundig (jeho TK120 se vyráběla ještě v roce 1965 osazená výhradně elektronkami a pak pokračovala jako licenční Unitra ZK120) i Braun. V roce 1964 přece přišel na trh model B4, plně tranzistorový a dobře vybavený, zvláště pro fonoamatéry, protože umožňoval mixáž vstupů i stop, jako B3, ale uměl ještě víc. To se Tesla ještě držela někde ve druhé čtvrtině segmentu v Evropě prodávaných přístrojů pro domácí použití. Jenže v letech 1965 a 1966 začalo docházet v ostřejšímu dělení skupin magnetofonů - na jedné straně špička (například Revox, Braun/ASC, Nagra Kudelski, Saba, (Nord)Mende, Bang&Olufsen, Tandberg, Stellavox, AEG), pak firmy, které dělaly přístroje jak pro profesionály či pro spotřebitele náročné, tak pro "obyčejné", jako Uher, Telefunken, Philips, Loewe-Opta, Metz, Siemens či Dual (tato firma měla dohodu s Grundigem, že mu nebude fušovat do řemesla, a Grundig zato nebude do gramorádií osazovat gramošasi od nikoho jiného). Grundig je kapitola sama pro sebe - dělal robustní a spolehlivé stroje pro širokou potřebu, ale do vyšší třídy se pustil jen několika málo modely a ještě dost pozdě, až v sedmdesátých letech, kdy už i německý trh válcovala firma Wega, čili Sony, a cívkáče firem AIWA či AKAI a hromada levných, dnes už bezejmenných, které nabízely magnetofony v takové cenové relaci, ať se pro něj nemusíte vracet, když jste ho zapomněli naložit, kupte si v trafice jiný.
Tesla by v jiných společenských podmínkách držela krok i dál, ale skutečně: magnetofon byl zcela na okraji zájmu centrálně plánujících špiček, tedy nekompetentních úřednických kádrů, s nimiž museli vývojáři (vesměs současně nadšenci do techniky magnetického záznamu) dlouze a únavně bojovat o každou inovaci, o každý kousek materiálu dražšího, než ocel, guma a polystyren, nota bene rázuvzdorný. Každá změna výrobního programu, i když k ní mohlo dojít během několika málo směn, proto trvala i tři roky. Proto se například v roce 1968 začal prodávat třírychlostní stereofonní magnetofon B43 s devatenáctkou rychlostí, ale až na jednu změnu v zapojení (KC508 místo 106NU70 v budičích koncových stupňů) a úsporu jednoho indikátoru (Metra tehdy měla potíže se zajištěním materiálu, tak jich vyrobila málo, jeden čas se u B41 a B42 zkoušela náhrada dvoužárovkovým indikátorem) se nelišil od prototypu existujícího už na přelomu let 1965 a 1966. Většina příčin zaostávání tedy byla mimo Teslu. Svět vyvíjel a inovoval dál, zatímco v RVHP probíhal jen mírný pokrok v mezích přidělených surovin a povolení.
Po roce 1968 už by se to zpoždění dalo dohnat jen za cenu nákupu licencí a patentů, do kterých soudruzi nic vrážet nechtěli, ale s kradením už byli opatrní, jakkoli majitelé práv už na tom snad nemohli ani trvat, protože na Západě už se nevyužívaly, a firmy, které na ně měly práva, vesměs neexistovaly.
U kazetové techniky to bylo podobné: když konečně někomu došlo, že kazeta není jen krátkodobý výkřik nevalného významu, a vznikla Á trojka, předčila v parametrech Grundigy, i když u nich se už nějaká ta zkušenost měla projevit. Ovšem design a nevalná spolehlivost opět uvrhla kazetu pod shovívavě opovržlivý pohled skutečných zájemců, k tomu nedostatek kazet se slušnými pásky, prostě nějakou dobu to zase nikam nevedlo. Než u nás vznikl pásek vhodný pro kvalitnější nahrávky a kazety, které ho uměly vést, už existovala Smetanova Má vlast na CD vydaném Gramofonovými závody v Loděnicích...
Kam vlezete na nějakou retro výstavu nebo do muzea, uvidíte spoustu jiných promarněných šancí a zbůhdarma vyplýtvaného umu a iniciativy nadšenců.
Když se vložím ještě s tím oblíbeným designem, tak mě se líbí krom B73 hlavně B93, který je však nevím proč právě pro design často odsuzovaný. Též se mi líbí Sonet Duo (mám jeden ve sbírce v originálním futrálu téměř nepoužitý včetně všech papírů od něj snad i s účtenkou). B70 považuji za zvláště ohavný.
Zatím tady se nikdo nezmíníl o B730, nám ji doma a je plně funkční. Je nějak neoblíbena. Já jsem s ní plně spokojen. Mám tady ještě Akai 4000 DS-MKII a Sony TC 366 (taky oba funkční) Hlavní pouštěcí stroj je právě ten Sony, má skvělý přednes.
Mně se tedy B90 ani B93 nelíbí a naopak pro B70 mám jakousi slabost. Už když jsem ten magnetofon viděl poprvé, tak jsem si řekl, že ho jednou chci mít. A povedlo se. Co mi na něm dost vadí, je špatný přístup k elektronice a spodní straně mechaniky. To se jim fakt nepovedlo, u B700 je to naopak vychytané. B730 jsem měl 2 kusy a nemůžu si na nic stěžovat. Hrály oba pěkně a nic tam neodcházelo. Nevím, proč by měly být neoblíbené.
B730 byla slušný stroj, jehož cenu by třetí hlava a druhá rychlost zase tak nezvýšily. Myslím si, že toto zjednodušení proti B73 se na nepřívětivém pohledu kritiků podepřeném skutečností, že takový stroj mohl být na trhu o 8 - 10 let dříve, podepsalo nejvíc.
Další skupinou byli ti, kdo chtěli B73 nebo něco podobných vlastností, ale za české peníze neměli na výběr: buď koupit B730, nebo něco monofonního, nebo nic. Ten krok zpět zamrzí.
I když užitečnou vychytávkou k pomalým měřidlům byla LEDka indikátoru špiček společná pro oba kanály (tím nebyla Tesla první, používal to například Sony, jenže tam nebyla ta indikace tak citlivá na ty nejkratší špičky, které se obvykle přeslechnou; v B730 zasvítí na nepřehlédnutelnou dobu LEDka nekompromisně při špičkách daleko kratších). I to jsem někde vyčetl, že někomu vadilo. Rozhodně to však nebylo na škodu, ať si o tom myslí, kdo chce, co chce.
B730 byla B73 pro chudší, ne to je žert...podstatný rozdíl absence rychlosti 19.05 cm/s a třetí hlavy, jinak více-méně rovnocenné
jo tak vlastnictví záznamové techniky bylo vázano na povolení státní správy, no prosím...zrovna tak malé občanské radiostaničky VKP050 z Tesla Pardubice přibližně kategorie hračka, to byly věci, dneska téměř neuvěřitelné
Co se může pokazit to se taky pokazí. Co se nemůže pokazit to se pokazí taky. (Murphy)
Na VKP050 musela být koncese, to je rozdíl.
Vlastnit, stavět, i jen přechovávat magnetofon bylo ale v letech 1948 - 1953 přímo trestné (i když jsem nikde nenašel, jaká na porušení tohoto zákazu byla trestní sazba, ale za tak ideologicky podvratný čin tehdy nebylo normální, dávat pod 5 let, spíše se dávalo víc, a natvrdo). Ani nevím, jestli byl někdo odsouzený právě za přechovávání magnetofonu, jisté je jen to, že v roce 1954 byl zákaz odvolán a teprve pak nahrazen povinností evidovat magnetofon nejdříve na zvláštním oddělení VB, a brzy na to na Ústředním radioklubu. Pásky prodával jediný obchod proti předložení povrzení o třídní spolehlivosti kupujícího...
Ale co: to vše skončilo v roce 1956, dnes už to nenapravíme, vrátil bych se zpět k technice.
Moc hezky se to tady čte a hlavně vzpomíná. Můj první magnetofon byla Tesla B5, nahrával jsem na ně Olympiky a vše z rádia Luxembourg, (nahrávky asi nebyly nic moc, ale byla to tehdy paráda) kamarád dostal malý Tesla Uran a ten jsme často poslouchali venku a chlubili se tím, co kdo a kde sehnal za novou zahraniční skupinu, a věřte, že tenkrát to nebylo tak snadné, jako dnes. Další můj magnetofon byl Sonet Duo s magickým zeleným okem, a jak se na něm pařilo. Pak to byla Tesla B 90 a pak Tesla B93 a nakonec Tesla B 116. Tu B 116 jsem daroval nedávno kamarádovi k jeho kulatým narozeninám a to včetně gramofonu Tesla NZC 420 Byl tím nadšen a hraje na tom dodnes. Já tady mám právě tu zmíněnou Tesla B 730 a Tesla B 101 (na kterou se musím podle podaných informací a rad, podívat a dát do toho správného funkčního stavu)
Ještě se vrátím k magnetofonu B730. Píšete, že to byla levnější alternativa B73. Ale prodávaly se oba přístroje současně? Nebyla B730 vyráběna až po ukončení výroby B73 jako náhrada za B101 a tudíž levnější alternativa B113 a spol? Stála tuším 3770,- , kdežto B115 hodně přes 5000,- (1986). Mechanika již byla vychytaná a neměl jsem problémy s brzdami a spojkou přivíjení. Elektronika převzatá z typu B101 byla už taky vychytaná. LEDka usnadňovala správné nastavení záznamové úrovně a zvuk byl velice slušný.
Nahrávka byla stejně kvalitní jako výše zmíněné a navíc prostor hlav a okolí čepů brzdicích pák vypadal, jako by magnetofon pracoval 10 let někde v hrudkovně. 
Jo, a B400 je taky můj oblíbenec.
