xsc píše:...EP byly původně menší 33 desky než LP- Mám tak třeba Horníčka s Werichem, délka strany je asi 18 minut. Pak se ještě objevovaly maxisingly se dvěma písničkama nebo jednou dlouhou na stranu 45 desky.
EP měly vždy 17 cm průměr, on to koukám Ransom popsal dost dobře, ale, když už jsem část příspěvku měl před jeho postem hotovou, jen neodeslanou, tak to doplním.
O fonokartách a časopisových celuloidkách
tu už řeč byla, od nich se žádná extra technická kvalita neočekávala, tak se jich z jedné lisovací matrice nasekalo i desetkrát víc, než kolik se z nich do výměny nalisovalo klasických desek, hlavně, že byly levné a bylo jich hodně, také se nepočítalo s tím, že by si je někdo přehrál dvacetkrát (zvlášť, když z pohledu na poskakující přenosku krvácelo srdce, protože se počítalo s přehráváním levnou přenoskou se svislou silou nejméně 6 gramů, to už ta fólie tolik nezvedla)... no a pak existuje ještě řada exotických rozměrů a provedení s různými verzemi záznamu na každé straně, na kterých vyšel třeba jen jediný titul a dost (třeba ti Yes, na něž tu vzpomenul Lukáš).
Nejběžnější rozměry desek a jejich hrací dobu uvedu pro stereofonní záznam, ten má nejužší drážku a její stoupání se také dá v tichých pasážích o trochu více stlačit a tím prodloužit hrací dobu:
- SP (single play) je na 45 ot/min, průměr 17 cm. Doba záznamu na jednu stranu 3-5 minut
- EP (extended play) je taky na 45 ot/min, průměr 17 cm, doba záznamu na jednu stranu 5-6 minut, obvykle se na desku vešly 4 písničky.
* název maxisingl se objevil až v souvislosti s CD, s vinylem původně neměl co dělat, dokud ho nějaký Neználek nepřenesl na EP, protože tento termín v životě neslyšel. Ale v době nejen Rangers, ale také Markýze Johna, Blue Effectu a příbuzných kapel to bylo prostě EP, tehdy nějaký "maxisingl" neexistoval
- LP special je obvykle na 33¹/₃ ot./min, průměr 17 cm, ale menší poloměr koncové drážky, hrací doba 12 - 16 minut na jednu stranu
- LP se vyskytuje nejčastěji ve 3 verzích
-- na 33¹/₃ ot./min, průměr 23 cm, hrací doba jedné strany do 20 minut, delší jen za cenu nižší hlasitosti, tedy horšího odstupu
-- na 33¹/₃ ot./min, průměr 30 cm (nejběžnější rozměr) s hrací dobou typicky 25 minut jedna strana
-- na 45 ot./min, průměr 30 cm s hrací dobou 15 - 18 minut jedna strana, větší stoupání drážky, používala se pro záznam direct cut pro hifipýry, tedy přímo z mixpultu živě, bez vloženého záznamu na jiné médium.
Ovšem nejvíc desek bylo řezaných z magnetického záznamu, který byl smixovaný a dynamicky upravený, aby "se vešel do fyzikálních omezení" (digitální předlohy často je nutné upravit přímo cestou na řezací stůl, protože přímý přenos na desku by mohl nadělat mnohé potíže, klidně i poškodit řezací hlavu, proto se některé "progresivní", a kdo to někdy zaslechl, asi mi dá za pravdu, že neposlouchatelné, druhy "hudby" řežou i polovičními otáčkami - zákazník chce vydat vinyl, má ho mít, ale repasi řezací hlavy ve Švýcarsku by nezaplatil).
Rozkmit drážky nesměl být tak velký, že by se kterákoli drážka prořízla do drážky sousední, nesměly tam být tak strmé přechody, které by vyhazovaly hrot z drážky, ale součaně tiché pasáže nesměly být tak slabé, že by se zvuk "utopil" v šumu povrchu desky. Na pásku, který přišel na přepisový stroj, už byl záznam částečně dynamicky upravený s ohledem na potřeby mechanického záznamu, dynamika snížená nikoli v celém rozsahu, ale v několika frekvenčních pásmech různě a ještě se ta charakteristika upravovala v ohledem na to, co se s klesající rychlostí (u LP to dělá od 50 do 20 cm/s) směrem ke středu desky "vejde do drážky", zbytek se musel dodělat během přepisu, například předzkreslení tvaru drážky, aby pohyb snímacího hrotu, který má tvar převážně koule nebo výseče anuloidu, tedy výrazně jiný tvar, než má řezací nůž, a vinyl mu navíc pod tlakem o nějakou desetinku mikrometru uhýbá, co nejpřesněji odpovídal tvaru původního signálu. Jak složitý obvod to řeší dnes, netuším, nicméně v roce 1971, když jsem tu desku viděl, byla to slušně složitá lokomotiva.
Hlavní výhoda magnetického záznamu ale byla v tom, že se pásek při přepisu prohnal přes jeden snímací systém, který vyhodnocoval amplitudy obou kanálů o otáčku desky dřív, než druhý snímací systém sejmul a přehrál zvuk pro řezací hlavu. To vyhodnocení amplitudy se využívá k řízení stoupání drážky - když je tam dlouhodobě slabý signál, lze zpomalit stoupání a drážky stlačit blíže k sobě bez nebezpečí proříznutí, čímž se získávají cenné minuty hrací doby, na jednotku plochy desky se vejde vyšší hustota záznamu. Ten výpočet se dnes řeší softwarově, ale měl jsem v ruce i desku se zapojením, které vyhodnocovalo oba kanály hardwarově, v podstatě šlo o analogový počítač, který porovnával i to, jestli amplituda právě řezaného levého kanálu se nepotká s velkou amplitudou pravého v následující otáčce... no byla to karta formátu A4+ plná tranzistorů, operáků (pro nás tehdy vzácných a téměř nedostupných) a trimrů. Prý si ji konstruovali sami. Smekl jsem tehdy, a mám před nimi smeknuto dodnes. Je vidět, že to dělali lidi, kteří tu technologii uměli, milovali ji a žili jí. A doufám, že to stejně oslovuje ty mladé, kteří tam cokoli dělají dnes.
Jo, abych nezapomněl: řezání do vosku nemá s magnetofonovým záznamem žádné společné datum. Dokonce i přechod od grafitu k vakuovému napaření stříbra s tím nemá co dělat, oba způsoby získání vodivého povrchu se používaly na záznam do vosku, zrovna tak, jako se k němu ve čtyřicátých letech minulého století začal používat přepis z magnetofonu, ačkoli se přes válku upustilo od stříbření a zase se vtíral grafit, údajně ne proto, že by stříbro nebylo, vykupoval se použitý ustalovač od fotografů, v něm bylo stříbra dostatek a thiosíranem sodným se dalo vyloučit, ale pro desky vydávané Němci "byla vývěva dlouho rozbitá". Možná to byl folklór, ale takto nám to řekli a je to uvěřitelné. On grafit sice jde rozemlít na mikroskopické šupinky, ale konečné velikosti. Stříbro zkopírovalo drážku přesněji a deska šuměla méně.
Jenomže vosk se za vyhřívaným řezacím nožem "zavírá", chladne pomalu, takže byl vhodný pro tlustší hroty a vyšší otáčky. Pro mikrodrážku se ukázala mnohem vhodnější vrstvička nitrocelulózového laku na kovové podložce, dovolila záznam do té doby nepředstavitelně krátkých vlnových délek, tedy i širšího kmitočtového rozsahu při nižších otáčkách desky.
Dokonce to došlo tak daleko, že kvadrofonní desky systému CD-4 nesly na stejném boku drážky součet obou levých kanálů, předního a zadního, na druhém totéž pro pravé kanály, ale každý bok drážky nesl teké pomocnou nosnou 30 kHz, na které byl namodulovaný rozdílový signál zadního mínus předního kanálu, tedy zaznamenané signálové spektrum sahalo až kdesi k 45 kHz (hodně zjednodušeně řečeno). Také se proto desky řezaly sníženou rychlostí, takovou frekvenci by řezací hlava nevydržela, zatímco přenosky i hroty příslušného tvaru na to k dispozici byly. A, samozřejmě, to by nešlo bez magnetofonu snímajícího rychlostí sníženou ve stejném poměru. Proto v systému CD-4 nevyšla žádná přímo řezaná "live" deska.
Ale to byla také jedna ze slepých cest vývoje, dnes už quadradisc (to byl obchodní název RCA) nikdo vydávat nebude, ale zajímavý pokus o téměř diskrétní kvadrofonii to určitě byl. A nakonec se neujaly ani maticové systémy SQ Columbia a QS (Regular Matrix) od Sansui.
Pokud jde o otáčky, i to potvrdím: na síťový kmitočet se původně nevázaly, dokonce se desky vydávaly i řezané od 60 do 100 ot./min. U čistě mechanických gramofonů i v místech, kde byla stejnosměrná síť s kmitočtem 0 Hz ještě počátkem 50. let minulého století, by i jen souvislost s kmitočtem sítě popřela přírodní zákony.
Uživatel měl i u gramofonu na kliku možnost změny otáček v dostatečném rozsahu brzdou regulátoru. A, když už na jednotných otáčkách začalo záležet, používal se stroboskopický kotouč a ladička s průhledovou clonkou, než se sjednotily kmitočty sítí pro příslušnou zemi nebo kontinent. A začaly doutnavky, jenže ani pak se ještě dlouho na přesnost kmitočtu sítě spoléhat nedalo, dnes už je to lepší, denní odchylky kmitočtu jsou už v přijatelné toleranci, místo doutnavky jsou ideální LEDky.
No, a protože záznam v drážce je limitovaný amplitudou (nejnižší kmitočty), stranovou rychlostí hrotu (střední kmitočty) a maximálním přípustným zrychlením hrotu (na nejvyšších kmitočtech), bylo dohodnuto několik záznamových charakteristik, z nichž se celosvětově nakonec ujala a je nejrozšířenější ta podle doporučení RIAA. Toto sjednocení umožnilo přehrávání desek od kteréhokoli vydavatele přehrát kdekoli na světě.
Tady je ke stažení článek, ve kterém to najdeš i s už zaniklými charakteristikami a odkazy na další literaturu.
Je to všechno staršího data, ale principy, které se objevovaly a vyvíjely nějakých 135 let (to počítám od první použitelné Berlinerovy ploché desky, od Crose a Edisona by to bylo o deset let víc), už nějakých 70 let platí. Jisté pokroky se objevily ve způsobu využití těch principů, ale nezměnily je.