Tak teď nevím: čekáš instantní návod, jak to řešit, nebo jak s tím seknout? Snad i na asistentku musíš mít přinejmenším nějaký kurz a znát z něj lektora, kterého se můžeš zeptat na konkrétní případ. Nemyslím si, že toto fórum je zrovna odborná inkluzivně-pedagogická platforma, na které by se měl takový případ řešit, nota bene, když nesmíš zveřejnit všechny podrobnosti, a, jestli to uděláš, jsme povinní všechno, co porušuje zákon o ochraně osobních údajů, co nejdříve po zjištění smazat.
Většina z nás, kdo máme (doufám) dost životních zkušeností, abychom jimi mohli s nadhledem a odstupem posloužit, ovšem bez záruky objektivity, totiž studovala v dobách, kdy maturita něco znamenala, z některých středních škol se dokonce pokládala za
exkluzivní - stačilo razítko školy na maturitním vysvědčení a vyjádření "prospěl", známky už nikdo nečetl.
O nějaké univerzální a všeobjímající inkluzi na školách vyšších stupňů nikoho ani nenapadlo uvažovat, kdo ví, jestli slovo
inkluze tehdy vůbec existovalo. Prostě se tomu tak neříkalo. Ale něco takového v sedmdesátých letech minulého století muselo na devítiletkách existovat, říkalo se tomu SZT (speciální závěrečná třída): tam se sešli repetenti bez ohledu na to, jestli propadli vlastní leností, ignorancí ze strany rodičů, nebo klidně i bývalí premianti, ti obvykle kvůli dlouhodobé absenci v důsledku pobytu v nemocnici s velmi omezenou možností náhradního individuálního vzdělávání. Nevěř tomu, že se jednalo o výjimky, ty SZT měly smysl a efektivní byly také, ti žáci, kteří by na průmku měli v devítce, měli stejnou šanci i z té SZT, navíc během ní museli zvládnout učivo osmičky i devítky.
Nějaký ten pohybově postižený spolužák na středních školách se našel i tehdy, tomu spolužáci pomohli tam, kde musel překonávat nějakou bariéru (s rozsáhlejším odstraňováním bariér se začalo až někdy koncem devadesátek). Mentálně musel být v pořádku a schopný, vždyť platilo, že
na střední školu ho nikdo nezval, studijní výsledky se proto od něj očekávají, jako ode všech ostatních, jen tělocvik se nehodnotí.
Nepamatuji, že by někdo znal ve středních školách funkci asistenta. Kdo na tu průmku měl, nebylo třeba vymýšlet nějakou inkluzi, patřil tam. A po matuře se měl kde uplatnit, případně se hlásil na vysokou.
To až v osmdesátých letech se objevily různé diagnózy dysfunkcí, které má škola povinnost tolerovat a při hodnocení žáků na to brát ohled, to jsem ve školství zažil hodně zblízka: paradoxně ostatní, "plně funkční", vnímali, jako nadržování, protekci, diskriminaci, prostě nespravedlnost, že ten, nebo onen spolužák něco nemusí, přesto je hodnocený lépe, ačkoli ještě před prázdninami na něj platil stejný metr. A bylo jedno, zda šlo o dyslexii, dysgrafii, dysortografii, dyskalkulii a vůbec... (na mnoha středních školách se to také snažili zohlednit, ale s úspěchem mírně řečeno sporným, k nelibosti rodičů, kteří si zvykli, že na základce jejich ratolest problémy neměla, ale k matuře ji nepustí).
Tak začalo přibývat absolventů v oborech, které jim nebyly a nejsou vlastní, a měli by daleko větší šance úspěšného uplatnění, kdyby se jejich přirozené sklony a vlastnosti podporovaly, místo toho, aby se ty nedostatky tolerovaly, zatímco zbytek ležel ladem.
bu2520 píše:Hoch by měl být na speciální škole , tenhle výmysl s inkluzí neprospěje vůbec nikomu. (pardon asistenti mají zaměstnání)...
Dodávám: v té speciální škole byli asistenti zrovna tak zaměstnáni, ti se nezaměstnanosti bát nemusí. Navíc v takové škole mají potřebné žáky pohromadě a nemají zapotřebí přebíhat mezi dvěma třídami. I takovou asistentku znám.
Jestli máš tedy pochybnosti o tom, že ses pustila správnou cestou, ani je nevyloučíme, ani nepodpoříme: stejně se musíš rozhodnout sama, jak dál.