Poslední dobou mi připadá víc a víc (tím jak postupně se blíží studium na průmce ke konci), že osnovy a učební plány jsou (alespoň v elektro sektoru) postavené na hlavu. Normálně bych čekal, že nejprve bude vysvětlena nezbytná teorie a na ní bude vystavěna praxe. Jenže ve škole to je úplně naopak.
Dejme tomu předmět Elektrotechnické laboratoře (měření). Ve třetím ročníku jsou dvě hodiny teorie týdně plus jedna dvouhodinovka praxe v laboratoři. V laboratoři se po nezbytném úvodu a sepsání "testu" z vyhlášky 50 začíná nějaké měření. Vzpomínám si, že to bylo měření absolutní a relativní chyby měřícího přístroje, měření vnitřního odporu MP a další "užitečné" záležitosti. Zejména pro žáky třetího ročníku, kteří mají měřák poprvé v ruce... V teorii jsme se k dotyčnému učivu dostali asi za měsíc. A jak čas pokročil, měřily se další úlohy, zpracovávaly protokoly a žákům nikdo nevysvětlil, k čemu to vlastně je, co změřili, co zjistili. Časový posun delta té mezi teorií a praxí se zvětšoval. Krom toho měření učí (a tenhle trend je čím dál tím větší) učitelé, kteří to v životě neviděli, kteří tomu možná ani sami nerozumějí. Většinou hodina v laboratoři začala úspěšným zapnutím stolů (byly-li potřeba) a větou "Všechno máte napsané v sešitě, tak měřte".
Chápu, že by škola měla žáky naučit samostatně myslet. Mě to problém nedělá, elektronika mě baví od malička. Horší je to s ostatními studenty. Podle některých (dobrých) učitelů se prý úroveň studentstva za posledních deset let rapidně zhoršila a žáci již dnes nevykazují sebemenší známky logického myšlení. V tom je možná ten problém, ale osobně pořád zastávám názor, že nejprve je třeba položit základy, vysvětlit dostatečně danou látku a až potom ukázat žákům, jak to v praxi funguje, co můžou čekat a podobně.
Jaký máte na osnovy a posloupnosti teorie a pak praxe názor vy?
Doufám, že se z tohohle vlákna nestane jen hromadná hádka, jen bych chtěl znát názor ostatních.
