Jen k tomu Secamu- původně se snad rozběhl ve Francii, co jsem tak kdysi pochopil.
A ono je to všude těžký- můj strýc, který žije dlouhodobě v Kanadě, mě kdysi po revoluci (až nám konečně namontovali pevnou lajnu) přesvědčoval o tom, že jen NTSC je to nejlepší a že nebude dlouho trvat a dobude i Evropu. Když jsem se ho jen mezi řečí zeptal, jestli mu nechybí těch našich 100 řádků navíc, tak už to neřešil...
Bejvávalo: PAL, SECAM a vůbec... (odděleno)
Moderátor: Moderátoři
Bejvávalo: PAL, SECAM a vůbec... (odděleno)
Civilizace založená na oboustranné lepící pásce nemůže dobře skončit...
I kdyby se z tebe jednou stal král, neodsuzuj lidi, kteří ti nebudou provolávat slávu- raději se zeptej sám sebe, proč tomu tak není...
I kdyby se z tebe jednou stal král, neodsuzuj lidi, kteří ti nebudou provolávat slávu- raději se zeptej sám sebe, proč tomu tak není...
Co se týče používání FM pásma OIRT, tak toto vzešlo z politických rozhodnutí bývalého východního bloku v padesátých létech min, století (vyjímkou byla pouze tehdejší NDR a to ze známých důvodů). Možná už upadlo v zapomnění, že v roce 1948 se u nás pokusně spustil první FM vysílač a to v pásmu CCIR na kmitočtu 89.5MHz s ERP (snad) 50 nebo 500W z vysílače v Praze Dejvicích (budova VÚT - FEL, kde byla původní příhradová konstrukce sloužící jako nosič vysílacích antén k vidění ještě konce devadesátých let, jestli je tam dodnes to nevím, od té doby jsem se tam nedostal). Bohužel po "Únoru 1948" o tuto technologii zájem nebyl, tehdejší "mocní" preferovali AM rozsahy a rádiové přijímače s FM se nedostaly do výrobních plánů (je třeba si uvědomit, že tehdy se vše plánovalo a panoval přídělový systém), tudíž z vysílání v FM pásmu sešlo. Teprve na začátku šedesátých let se opět začalo s FM pásmem "počítat", bohužel již s variantou v pásmu OIRT, díky již uvedeným politickým rozhodnutím. Za zmínku stojí i to, že v sousedním Polsku bylo FM vysílání koncem let padesátých a začátkem šedesátých zahájeno v pásmu CCIR (TXy Warszawa, Katowice, Opole, Wroclaw, snad i Lódz a Krakow), ale na příkaz Moskvy bylo toto ukončeno a začalo se vysílat v pásmu OIRT. Kromě NDR byla vyjímkou i bývalá Jugoslávie, ta, ale až tak celkově nepatřila do východního bloku. J. B. Tito si za peníze Západu, hrál na "nezávislého" komunistického vůdce.
Totéž platí o barevné soustavě Secam (původ Francie). Opět politické rozhodnutí států sdružených v organizaci OIRT z roku 1966. Byla to soustava Secam IIIb opt. a u nás bylo (po událostech roku 1968) velmi silné "hnutí" odborníků, kteří chtěli toto "politické rozhodnutí" zvrátit a prosadit soustavu PAL (kterou vyvinul v Německu Telefunken, pod vedením Dr. Waltera Brucha) a tak se nakonec stalo, že v tehdejším ČSSR bylo studiově odbavováno v PALu a na výstupu z KH byl transkodér, který měnil barevnou soustavu na Secam (proto byl u nás počátkem devadesátých let snadný přechod na PAL, oproti jiným východním státům, protože stačilo vyřadit pouze transkodéry). V celém východním bloku se u systému SECAM používal odstup nosné zvuku 6.5MHz (norma D/K), pouze v NDR byl odstup 5.5MHz (norma B/G), opět ze známých důvodů. Navíc v NDR se oproti ostatním státům (k. rastr R), používal na VHF pásmech kanálový rastr E.
V Jugoslávii se samozřejmě vysílalo v PALu s odstupem B/G a kanálový rastr byl E.
Tolik tedy k tomu, proč se u nás používaly takové soustavy a rozsahy a ne jiné. V první polovině osmdesátých let už i soudruzi přišli na to, že pásmo OIRT je pro vzrůstající potřeby rozhlasu "těsné" a v Ženevě v roce 1984 zkoordinovali pro země východního bloku kmitočtové sady pro pásmo CCIR. To už je, ale kapitola jiná a celkem známá.
Totéž platí o barevné soustavě Secam (původ Francie). Opět politické rozhodnutí států sdružených v organizaci OIRT z roku 1966. Byla to soustava Secam IIIb opt. a u nás bylo (po událostech roku 1968) velmi silné "hnutí" odborníků, kteří chtěli toto "politické rozhodnutí" zvrátit a prosadit soustavu PAL (kterou vyvinul v Německu Telefunken, pod vedením Dr. Waltera Brucha) a tak se nakonec stalo, že v tehdejším ČSSR bylo studiově odbavováno v PALu a na výstupu z KH byl transkodér, který měnil barevnou soustavu na Secam (proto byl u nás počátkem devadesátých let snadný přechod na PAL, oproti jiným východním státům, protože stačilo vyřadit pouze transkodéry). V celém východním bloku se u systému SECAM používal odstup nosné zvuku 6.5MHz (norma D/K), pouze v NDR byl odstup 5.5MHz (norma B/G), opět ze známých důvodů. Navíc v NDR se oproti ostatním státům (k. rastr R), používal na VHF pásmech kanálový rastr E.
V Jugoslávii se samozřejmě vysílalo v PALu s odstupem B/G a kanálový rastr byl E.
Tolik tedy k tomu, proč se u nás používaly takové soustavy a rozsahy a ne jiné. V první polovině osmdesátých let už i soudruzi přišli na to, že pásmo OIRT je pro vzrůstající potřeby rozhlasu "těsné" a v Ženevě v roce 1984 zkoordinovali pro země východního bloku kmitočtové sady pro pásmo CCIR. To už je, ale kapitola jiná a celkem známá.
No kdysi se říkalo že za použití PALu se musí platit nějaké licenční poplatky a proto nesměl PAL vlézt do éteru. SECAM byl pokud se pamatuju míň citlivý na zkreslení diferenciálním ziskem a diferenciální fází. Ovšem při průběhu režijní operace (trik nebo prolínačka) se musel signál částečně dekodovat na složky (R-Y a B-Y,Y) a potom když skončila operace znovu zakodovat.
Nebylo potřeba nic dekódovat, celá studiová práce se v ČSSR/ČSFR/ČR odehrávala v normě PAL, jak už tady padlo. V PALu se dokonce nahrávalo na archivační pásky. Do SECAMu se signál transkódoval až na výstupu ze studia před vstupem do modulační linky na vysílače...
Nasliněný prst na svorkovnici domovního rozvaděče: Jó, paninko, máte tam ty Voltíky všecky...
A kutilmile - nelituju tě
!!!
A kutilmile - nelituju tě
!!!
Když už nám ta diskuse tak pěkně odbočila k televizi, tak bych připomněl ještě pár drobností:
systém SECAM, ať už v původní francouzské verzi nebo v Sajuzu skutečně vylepšený, neumožňoval mnohé studiové operace (zkuste si například prolínat dvě frekvenčně modulované nosné, jak to asi půjde), zatím, co s centrálně synchronizovanými zdroji obrazového signálu s barvou zakódovanou v PALu šlo kouzlit jako s černobílým obrazem a ještě mnoho možností přibylo.
Také bylo ve hře studiové zpracování v soustavě NIVR (též N4R), která je mimořádně odolná vůči různým zkreslením, protože si je z principu téměř všechny sama vykompenzuje, ale neujala se jinde, takže vcelku jasnozřivě dali i Sověti (a jejich vazalské země) přednost PALu ve studiu, ať to nemusí míchat přes RGB a mají pro výměnu pořadů se společnostmi skupiny Eurovize kompatibilní formát.
Naproti tomu SECAM se dobře zaznamenával na pás a jednu dobu se užíval i u nás a v NDR sovětský stroj Kadr (tuším 4 byl poslední) sovětských konstruktérů Pajcoviče a Kopirenka, protože na Ampexy bylo embargo a dovážely se přes Portugalsko, než začalo za louží někomu být nápadné, kolik toho ta portugalská televize vlastně potřebuje... Když dosluhovaly Kadry, přepsaly se záznamy na Ampex poprvé, přitom se rovnou barevná informace transkódovala do PAL. Mimoto se k nám dostalo i pár rekordérů formátu EBU ze Západního Německa, vlastně taky jako sekáč, když už dávno vládly formáty od Japonců.
Jenže ty stroje mechanicky hodně namáhaly pásek, ten se při svislém uložení cívek vlastní hmotností také deformoval, tím docházelo k jeho nepravidelnému vytahání. To uměly zpožďovací linky s proměnným zpožděním vykompenzovat, ovšem jemné kmitočtové odchylky ne, proto dochází v těchto záznamech k posunu barev střídavě do zeleného a do purpurového odstínu, barvy se střídají obvykle po jedné otáčce cívky.
Je to patrné v pořadech z konce sedmdesátých let, nejčastěji v TV inscenacích.
Teď to chvíli nechám a pak diskusi o televizi oddělím, myslím, že si zaslouží vlastní vlákno.
systém SECAM, ať už v původní francouzské verzi nebo v Sajuzu skutečně vylepšený, neumožňoval mnohé studiové operace (zkuste si například prolínat dvě frekvenčně modulované nosné, jak to asi půjde), zatím, co s centrálně synchronizovanými zdroji obrazového signálu s barvou zakódovanou v PALu šlo kouzlit jako s černobílým obrazem a ještě mnoho možností přibylo.
Také bylo ve hře studiové zpracování v soustavě NIVR (též N4R), která je mimořádně odolná vůči různým zkreslením, protože si je z principu téměř všechny sama vykompenzuje, ale neujala se jinde, takže vcelku jasnozřivě dali i Sověti (a jejich vazalské země) přednost PALu ve studiu, ať to nemusí míchat přes RGB a mají pro výměnu pořadů se společnostmi skupiny Eurovize kompatibilní formát.
Naproti tomu SECAM se dobře zaznamenával na pás a jednu dobu se užíval i u nás a v NDR sovětský stroj Kadr (tuším 4 byl poslední) sovětských konstruktérů Pajcoviče a Kopirenka, protože na Ampexy bylo embargo a dovážely se přes Portugalsko, než začalo za louží někomu být nápadné, kolik toho ta portugalská televize vlastně potřebuje... Když dosluhovaly Kadry, přepsaly se záznamy na Ampex poprvé, přitom se rovnou barevná informace transkódovala do PAL. Mimoto se k nám dostalo i pár rekordérů formátu EBU ze Západního Německa, vlastně taky jako sekáč, když už dávno vládly formáty od Japonců.
Jenže ty stroje mechanicky hodně namáhaly pásek, ten se při svislém uložení cívek vlastní hmotností také deformoval, tím docházelo k jeho nepravidelnému vytahání. To uměly zpožďovací linky s proměnným zpožděním vykompenzovat, ovšem jemné kmitočtové odchylky ne, proto dochází v těchto záznamech k posunu barev střídavě do zeleného a do purpurového odstínu, barvy se střídají obvykle po jedné otáčce cívky.
Je to patrné v pořadech z konce sedmdesátých let, nejčastěji v TV inscenacích.
Teď to chvíli nechám a pak diskusi o televizi oddělím, myslím, že si zaslouží vlastní vlákno.
Ano bylo to tak. Telefunkem (coby autor PALu) chtěl poplatek za každý prodaný přijímač s možností příjmu v normě PAL (aspoň v šedesátých létech). Zatímco Francouzi za svůj systém Secam IIIb opt., žádný takovýto poplatek nechtěli. Ale kvůli tomu u nás určitě PAL coby barevná soustava pro tv vysílání, "zavržen" nebyl. Byly to politické důvody. Rusáci neměli Němce rádi (asi se nikdo nebude divit proč) a Francouzi jim byli očividně méně nepřátelští. Jinak Rusáci vyvíjeli svou barevnou soustavu Secam IV, ale ta se nakonec nikdy nepoužila a oni práce na ni ukončili. Jinak nevím, jestli se v tehdejším SSSR a okolních státech odbavovalo v TV studiích v PALu, ale byl jsem kdysi na návštěvě TVP v Polsku a tam nám provozní inženýr tvrdil, že se u nich odbavovalo v Secamu a v Maďarsku prý taky. Bohužel to bylo v době kdy TVP dávno vysílala v PALu (rok 1999), takže původní vybavení už bylo dávno někde v SD a nemohl jsem si toto jeho tvrzení ověřit. A co si ještě vzpomínám tak někdy kolem roku 1994/95 jsem byl jedním zaměstnancem z techniky ČT Ostrava (byl to už postarší pán, jméno si už nepamatuju) provázen po ostravském studiu ČT na "soukromé exkurzi" a ten mi taky tvrdil totéž (hlavně o polské tv), dokonce, že se v Ostravě odbavovalo v Secamu (vybavení studia měl být dar od Rusáků koncem sedmdesátých let) a, že přenosový vůz byl taky pro Secam.Mourek píše:No kdysi se říkalo že za použití PALu se musí platit nějaké licenční poplatky a proto nesměl PAL vlézt do éteru. SECAM byl pokud se pamatuju míň citlivý na zkreslení diferenciálním ziskem a diferenciální fází. Ovšem při průběhu režijní operace (trik nebo prolínačka) se musel signál částečně dekodovat na složky (R-Y a B-Y,Y) a potom když skončila operace znovu zakodovat.
Mimochodem, nesmíme si myslet, že jen tak nezávisle na sobě vznikly na třech místech na světě tři různé systémy barevné televize.
Vznikaly postupně (a pak se zdokonalovaly) a každý kdo se na tom vývoji podílel moc dobře znal předchozí systémy (až po ČB).
Trochu odbočím: Počítačové ATA a SCSI mají společného tvůrce a ATA vzniklo zjednodušením SCSI.
Tolik k zavilým konkurentům.
Vznikaly postupně (a pak se zdokonalovaly) a každý kdo se na tom vývoji podílel moc dobře znal předchozí systémy (až po ČB).
Trochu odbočím: Počítačové ATA a SCSI mají společného tvůrce a ATA vzniklo zjednodušením SCSI.
Tolik k zavilým konkurentům.
Sháním hasičák s CO2 "sněhový", raději funkční.
(Nemusí mít platnou revizi.)
(Celkově budu raději, když se to obejde bez papírů.)
(Nemusí mít platnou revizi.)
(Celkově budu raději, když se to obejde bez papírů.)
Takže to bude jedna z pověstí, jako s tím studiovým zpracováním SECAMu.
Ano, systém NTSC je nejstarší (první vysílání v barvě v tomto systému se datuje rokem 1954, spíše o něco dříve) a také měl nejvíce nectností. Pracoval s fázově amplitudovou modulací dvěma rozdílovými signály, z nichž každý měl jinou rozlišovací schopnost (osa modrá-žlutozelená měla horší rozlišení, než zelená-purpurová). S tím souviselo i různé zpoždění při dekódování a v dekodéru se proto nezpožďovala jen jasová složka, ale musela se zpozdit i složka s větší šířkou pásma. Navíc,m protože ta pomyslná "paleta" se v průběhu řádku otáčí stále stejným směrem, byl tento systém citlivý i na přenosové chyby, proto měly televizory ještě ovládací prvek TINT, kterým se ručně fáze signálu dala dorovnat na přijatelné barevné podání. Možná tento knoflík máte ještě na videu nebo televizoru.
Podotýkám, že systém pracoval od začátku s nosnou barvy 3,58 MHz v tlevizní normě FCC, tedy 525 řádků při 60 půlsnímcích za sekundu.
Později (zhruba 1957) se ve Francii objevil systém SECAM (séquentiel avec le memoire, tedy volně přeloženo "postupně s pamětí"), v němž se barvové složky nevysílají současně, ale střídavě, v každém řádku jedna. V televizi přibylo zpožďovací vedení signálu o jeden řádek, protože k maticování zelené bylo třeba mít jak "červenou", tak "modrou", složku k dispozici současně. Modulace je frekvenční, což znemožňuje vzájemně proložit maxima spekter jasového a chrominančního signálu a pak je od sebe oddělit, takže se kvůli tomu zhoršilo vodorovné rozlišení obrazu (tedy mimo jiné). Ale systém byl značně odolný vůči chybám přenosu, jen jeho zpracování ve studiu vylučovalo použití prolínaček a podobných radostí, na které byli diváci zvyklí z černobílé televize. Proto se signál zpracovával na úrovni RGB nebo jasové a obou rozdílových signálů.
Původně pracoval SECAM s jedinou nosnou pro nepestré barvy obou chrominančních složek v systému s 819 řádky a 25 půlsnímky za sekundu.
Sověti zkoušeli systém SECAM adaptovat na televizní systém se 625 řádky při stejné snímkové frekvenci a dospěli až k použití dvou různých frekvenčně modulovaných nosných, t.j. pro černobílý obraz platil jiný kmitočet v červeném kanále a jiný v modrém. Verze IIIb prokázala nejvhodnější vlastnosti a později nám ji vnutili, asi aby si jejich lampasáci dočasně umístění na našem území nemuseli nechat upravovat dovezené televizory.
Na základě těchto dvou systémů vznikl v roce 1960 systém PAL, který opět přenáší obě chrominanční složky současně fázově amplitudovou modulací, jen ta pomyslná paleta se v jednom řádku točí dopředu a v druhém dozadu. Součtem dekódovaných signálů (ať už pouhou blízkostí bodů na obrazovce nebo pomocí jednořádkového zpožďovacího vedení) se barva zprůměruje na původní, ať už ji chyby přenosu posunuly dopředu nebo dozadu.
Abych vysvětlil, jak to myslím s tou paletou: přenos barvy v NTSC i v PAL si lze představit tak, že televizním řádkem běží setrvačník, který má průhledné okénko, tím je vidět na druhý setrvačník na vysílací straně, a na něm je kolem dokola barevná duha. Oba tyto setrvačníky se otáčejí synchronně (vždy před viditelnou částí řádku se srovnají do takové polohy, aby tou dírkou byla vidět zelená barva) a udělají za dobu jednoho řádku nějakých 283,75 otáček, z nichž je asi 240 viditelných. Podle barvy, kterou v určitém bodu řádku má obrazovka zobrazit, se tyto imaginární setrvačníky vzájemně natáčejí, aby tou pomyslnou dírkou byla ta fiktivní barva právě vidět.
Z toho, že v NTSC se točí tyto setrvačníky stále jedním směrem, vypývá, že při trvalé chybě natočení bude pozorovaná barva posunutá a je třeba tuto chybu ručně srovnat.
V PAL se otáčí v jednom řádku dopředu, v druhém dozadu. Dojde-li k pootočení jedním směrem, pak bude třeba červená v jednom řádku posunutá do oranžové, v následujícím řádku do fialové. Zprůměrováním vznikne opět původní barva.
Ano, systém NTSC je nejstarší (první vysílání v barvě v tomto systému se datuje rokem 1954, spíše o něco dříve) a také měl nejvíce nectností. Pracoval s fázově amplitudovou modulací dvěma rozdílovými signály, z nichž každý měl jinou rozlišovací schopnost (osa modrá-žlutozelená měla horší rozlišení, než zelená-purpurová). S tím souviselo i různé zpoždění při dekódování a v dekodéru se proto nezpožďovala jen jasová složka, ale musela se zpozdit i složka s větší šířkou pásma. Navíc,m protože ta pomyslná "paleta" se v průběhu řádku otáčí stále stejným směrem, byl tento systém citlivý i na přenosové chyby, proto měly televizory ještě ovládací prvek TINT, kterým se ručně fáze signálu dala dorovnat na přijatelné barevné podání. Možná tento knoflík máte ještě na videu nebo televizoru.
Podotýkám, že systém pracoval od začátku s nosnou barvy 3,58 MHz v tlevizní normě FCC, tedy 525 řádků při 60 půlsnímcích za sekundu.
Později (zhruba 1957) se ve Francii objevil systém SECAM (séquentiel avec le memoire, tedy volně přeloženo "postupně s pamětí"), v němž se barvové složky nevysílají současně, ale střídavě, v každém řádku jedna. V televizi přibylo zpožďovací vedení signálu o jeden řádek, protože k maticování zelené bylo třeba mít jak "červenou", tak "modrou", složku k dispozici současně. Modulace je frekvenční, což znemožňuje vzájemně proložit maxima spekter jasového a chrominančního signálu a pak je od sebe oddělit, takže se kvůli tomu zhoršilo vodorovné rozlišení obrazu (tedy mimo jiné). Ale systém byl značně odolný vůči chybám přenosu, jen jeho zpracování ve studiu vylučovalo použití prolínaček a podobných radostí, na které byli diváci zvyklí z černobílé televize. Proto se signál zpracovával na úrovni RGB nebo jasové a obou rozdílových signálů.
Původně pracoval SECAM s jedinou nosnou pro nepestré barvy obou chrominančních složek v systému s 819 řádky a 25 půlsnímky za sekundu.
Sověti zkoušeli systém SECAM adaptovat na televizní systém se 625 řádky při stejné snímkové frekvenci a dospěli až k použití dvou různých frekvenčně modulovaných nosných, t.j. pro černobílý obraz platil jiný kmitočet v červeném kanále a jiný v modrém. Verze IIIb prokázala nejvhodnější vlastnosti a později nám ji vnutili, asi aby si jejich lampasáci dočasně umístění na našem území nemuseli nechat upravovat dovezené televizory.
Na základě těchto dvou systémů vznikl v roce 1960 systém PAL, který opět přenáší obě chrominanční složky současně fázově amplitudovou modulací, jen ta pomyslná paleta se v jednom řádku točí dopředu a v druhém dozadu. Součtem dekódovaných signálů (ať už pouhou blízkostí bodů na obrazovce nebo pomocí jednořádkového zpožďovacího vedení) se barva zprůměruje na původní, ať už ji chyby přenosu posunuly dopředu nebo dozadu.
Abych vysvětlil, jak to myslím s tou paletou: přenos barvy v NTSC i v PAL si lze představit tak, že televizním řádkem běží setrvačník, který má průhledné okénko, tím je vidět na druhý setrvačník na vysílací straně, a na něm je kolem dokola barevná duha. Oba tyto setrvačníky se otáčejí synchronně (vždy před viditelnou částí řádku se srovnají do takové polohy, aby tou dírkou byla vidět zelená barva) a udělají za dobu jednoho řádku nějakých 283,75 otáček, z nichž je asi 240 viditelných. Podle barvy, kterou v určitém bodu řádku má obrazovka zobrazit, se tyto imaginární setrvačníky vzájemně natáčejí, aby tou pomyslnou dírkou byla ta fiktivní barva právě vidět.
Z toho, že v NTSC se točí tyto setrvačníky stále jedním směrem, vypývá, že při trvalé chybě natočení bude pozorovaná barva posunutá a je třeba tuto chybu ručně srovnat.
V PAL se otáčí v jednom řádku dopředu, v druhém dozadu. Dojde-li k pootočení jedním směrem, pak bude třeba červená v jednom řádku posunutá do oranžové, v následujícím řádku do fialové. Zprůměrováním vznikne opět původní barva.
Když rozvíjíme téma pro pamětníky tak se přidám proč asi zvítězil méně dokonalý systém zápisu obrazu pro domácnost tedy VHS který převálcoval vyspělejší Video 2000 a β, dokonce velikáni jako Soňák, Grunďas a Philips ho volky-nevolky pod tlakem komerce převzali, o video záznamu na volný pás na způsob cívkáče (Unitra MTV 10) nevzpomenu jakož o zaniklém v propadlišti dějin systému Laser Disc s nosičem velikosti elpíčka, to bychom diskutovali do Vánoc asi.
Co se může pokazit to se taky pokazí. Co se nemůže pokazit to se pokazí taky. (Murphy)
Když cívková videa ukázala, že tudy cesta k rozšíření nevede (rozměry, cena, ovladatelnost, náročná manipulace s páskem a jeho značná spotřeba), začali výrobci konzumní elektroniky hledat video, které splňuje následující požadavky:
Kompaktní a pokud možno lehké, snadná integrovatelnost do stávajícího mobiliáře (například televizní stolek).
Záznam TV pořadů v barvě.
Maximální hrací doba musí dovolit záznam celého filmu bez přerušení.
V přístroji musí být vestavěný vlastní tuner, který umožní záznam TV programu nezávisle na televizoru.
Rekordér musí být kompatibilní s jakýmkoli prodávaným televizním přijímačem, ať už barevným, nebo černobílým.
Pásek musí být uložený v kazetě, která ho bude chránit před znečištěním a poškozením a usnadní manipulaci s páskem.
Ovládání přístroje musí být co nejjednodušší, což zahrnuje automatické udržování úrovní obrazu i zvuku, blbuvzdorně blokované ovládání (například automatické vypnutí při dlouho zastaveném obrazu), možnost zablokovat nahrané kazety proti neúmyslnému smazání a pod.
Pořizovací cena rekordéru i kazet musí oslovit co možná nejširší publikum.
Splnit tyto body se podařilo v Evropě Grundigům se systémem VCR, který používal kazety uložené nad sebou, unašeče tedy musely mít společnou osu, ale to vyžadovalo dutý hřídel. Buben seděl na otočném subchassis... to vše bylo mechanicky komplikované, s nepříznivým vlivem na přesnost vedení pásku, a drahé. Hrací doba kazety také nebyla nic moc. Ostatně podobně nešikovné byly i "půlkazety" formátu LVR od B.A.S.F s pevnou videohlavou nebo Panasonic-Hitachi (tento jediný systém, ačkoli byl původně koncipovaný pro domácí použití, měl pásek šíře 1", hrací dobu maximálně hodinu, ale prý profesionální kvalitu) - oba poslední kazetové formáty měly navíjecí cívku napevno v přístroji a pásek se musel převinout zpět, aby šla kazeta vyjmout. Prostě se tyto formáty neujaly.
SONY vyrukoval s formátem U-matic, který se ukázal výrazně spolehlivější, a jeho vlastnosti vyhovovaly i pro poloprofesionální (v systému FCC dokonce profesionální) využití. Byl ale drahý, stejně, jako ¾" pásek v kazetách, proto byl zmenšený a zjednodušený, čímž vznikl formát Beta, jehož vlastnosti byly rozhodně akceptovatelné, ale sotva kdo to dokázal ocenit, protože jiných domácích rekordérů bylo mezi lidmi málo a chyběla možnost srovnání. Začátky také neměla Beta snadné zejména v těch zemích, kde už léta byli zákazníci zvyklí kupovat nebo si půjčovat továrně nahrané pásky a kazety a nehodlali se obtěžovat s nahráváním. Omezená nabídka titulů na kazetách (vypráví se něco o tom, že na formátu Beta neexistuje žádná originální kazeta s "kulturou za pětset", rozuměj "šuk a hek v hlavní roli", protože na vydávání takových kazet odmítl pan Morita podepsat s kteroukoli vydavatelskou společností licenční smlouvu) vedla k dalšímu znevýhodnění systému Beta.
Systém VHS sice nabízel obraz viditelně horší, ale přístroje byly jednodušší a navíc firma JVC brzy uvolnila licenční práva, takže se rychle objevil mrak výrobců, o nichž doteď nikdo nevěděl a o stovkách z nich už zase nikdo neví (zato někteří Korejci si na VHS vystavěli jméno solidní značky), kteří obešli požadavek na vysokou mechanickou přesnost a stabilitu levnou elektronikou, čímž stáhli cenu rekordéru rychle tak nízko, že se z prodeje rekordérů a nahraných videokazet včetně jejich půjčování stal obrovský kšeft.
Takže vlastně VHS převálcoval lepší formáty cenovou a licenční politikou.
Pro úplnost: formát Video2000 vstoupil do boje o zákazníka sice s lepší kvalitou obrazu, převíjením i pauzou bez rušivých proužků v obraze, přitom s dvojnásobným využitím šířky pásku, ale do boje už předem prohraného. Sledování stopy bylo řešené mechanicky s poměrně složitým analogovým řízením výšky hlav v bubnu, což bylo výrobně náročné, a tedy drahé, a bylo to v podstatě další kurvítko, které zkracovalo střední dobu mezi opravami. Pokud jde o korekci ostatních nedostatků videozáznamu ale nic převratného, natož zlevňujícího, nepřinesl. Navíc mimoevropské trhy byly už slušně nasycené jak Betou, tak zejména VHS, a systém V2000 se krátce prodával jen v Evropě a mimo ni jen v Turecku, které se vlastně Evropě dnes hlásí také.
Ale byl to úžasný kus historie, zejména tím, jak se evropští výrobci snažili nabídnout zákazníkovi kvalitu, dlouhou životnost a spolehlivost a dotáhli ty přístroje na hranici fyzikálně dosažitelné přesnosti, ačkoli už dříve jim Japonci ukázali, jak lze elektronicky obejít právě tu astronomickou přesnost, která zdr(a)žovala masovou výrobu. Na to také naprostá většina evropských firem dříve zvučných jmen dojela.
Kompaktní a pokud možno lehké, snadná integrovatelnost do stávajícího mobiliáře (například televizní stolek).
Záznam TV pořadů v barvě.
Maximální hrací doba musí dovolit záznam celého filmu bez přerušení.
V přístroji musí být vestavěný vlastní tuner, který umožní záznam TV programu nezávisle na televizoru.
Rekordér musí být kompatibilní s jakýmkoli prodávaným televizním přijímačem, ať už barevným, nebo černobílým.
Pásek musí být uložený v kazetě, která ho bude chránit před znečištěním a poškozením a usnadní manipulaci s páskem.
Ovládání přístroje musí být co nejjednodušší, což zahrnuje automatické udržování úrovní obrazu i zvuku, blbuvzdorně blokované ovládání (například automatické vypnutí při dlouho zastaveném obrazu), možnost zablokovat nahrané kazety proti neúmyslnému smazání a pod.
Pořizovací cena rekordéru i kazet musí oslovit co možná nejširší publikum.
Splnit tyto body se podařilo v Evropě Grundigům se systémem VCR, který používal kazety uložené nad sebou, unašeče tedy musely mít společnou osu, ale to vyžadovalo dutý hřídel. Buben seděl na otočném subchassis... to vše bylo mechanicky komplikované, s nepříznivým vlivem na přesnost vedení pásku, a drahé. Hrací doba kazety také nebyla nic moc. Ostatně podobně nešikovné byly i "půlkazety" formátu LVR od B.A.S.F s pevnou videohlavou nebo Panasonic-Hitachi (tento jediný systém, ačkoli byl původně koncipovaný pro domácí použití, měl pásek šíře 1", hrací dobu maximálně hodinu, ale prý profesionální kvalitu) - oba poslední kazetové formáty měly navíjecí cívku napevno v přístroji a pásek se musel převinout zpět, aby šla kazeta vyjmout. Prostě se tyto formáty neujaly.
SONY vyrukoval s formátem U-matic, který se ukázal výrazně spolehlivější, a jeho vlastnosti vyhovovaly i pro poloprofesionální (v systému FCC dokonce profesionální) využití. Byl ale drahý, stejně, jako ¾" pásek v kazetách, proto byl zmenšený a zjednodušený, čímž vznikl formát Beta, jehož vlastnosti byly rozhodně akceptovatelné, ale sotva kdo to dokázal ocenit, protože jiných domácích rekordérů bylo mezi lidmi málo a chyběla možnost srovnání. Začátky také neměla Beta snadné zejména v těch zemích, kde už léta byli zákazníci zvyklí kupovat nebo si půjčovat továrně nahrané pásky a kazety a nehodlali se obtěžovat s nahráváním. Omezená nabídka titulů na kazetách (vypráví se něco o tom, že na formátu Beta neexistuje žádná originální kazeta s "kulturou za pětset", rozuměj "šuk a hek v hlavní roli", protože na vydávání takových kazet odmítl pan Morita podepsat s kteroukoli vydavatelskou společností licenční smlouvu) vedla k dalšímu znevýhodnění systému Beta.
Systém VHS sice nabízel obraz viditelně horší, ale přístroje byly jednodušší a navíc firma JVC brzy uvolnila licenční práva, takže se rychle objevil mrak výrobců, o nichž doteď nikdo nevěděl a o stovkách z nich už zase nikdo neví (zato někteří Korejci si na VHS vystavěli jméno solidní značky), kteří obešli požadavek na vysokou mechanickou přesnost a stabilitu levnou elektronikou, čímž stáhli cenu rekordéru rychle tak nízko, že se z prodeje rekordérů a nahraných videokazet včetně jejich půjčování stal obrovský kšeft.
Takže vlastně VHS převálcoval lepší formáty cenovou a licenční politikou.
Pro úplnost: formát Video2000 vstoupil do boje o zákazníka sice s lepší kvalitou obrazu, převíjením i pauzou bez rušivých proužků v obraze, přitom s dvojnásobným využitím šířky pásku, ale do boje už předem prohraného. Sledování stopy bylo řešené mechanicky s poměrně složitým analogovým řízením výšky hlav v bubnu, což bylo výrobně náročné, a tedy drahé, a bylo to v podstatě další kurvítko, které zkracovalo střední dobu mezi opravami. Pokud jde o korekci ostatních nedostatků videozáznamu ale nic převratného, natož zlevňujícího, nepřinesl. Navíc mimoevropské trhy byly už slušně nasycené jak Betou, tak zejména VHS, a systém V2000 se krátce prodával jen v Evropě a mimo ni jen v Turecku, které se vlastně Evropě dnes hlásí také.
Ale byl to úžasný kus historie, zejména tím, jak se evropští výrobci snažili nabídnout zákazníkovi kvalitu, dlouhou životnost a spolehlivost a dotáhli ty přístroje na hranici fyzikálně dosažitelné přesnosti, ačkoli už dříve jim Japonci ukázali, jak lze elektronicky obejít právě tu astronomickou přesnost, která zdr(a)žovala masovou výrobu. Na to také naprostá většina evropských firem dříve zvučných jmen dojela.
Moje pochybnosti o seriózosti informací na Wikipedii opět o něco vzrostly: těch nepřesností je tam hodně (například v SECAMu je to se svislým barevným rozlišením poněkud jinak - uvědomme si, že se vysílají napřed jen liché řádky a pak teprve se mezi ně kreslí řádky sudé; tedy Dr se vysílá například v řádku 201, ale k ní patří Db, která se vysílá v řádku 203; statisticky nejčastěji se pak v řádcích 202 a 204 objeví téměř stejná informace, protože liché a sudé řádky jsou si v obsahu informace značně podobné). Svislé rozlišení tedy bylo ještě o něco horší, než poloviční, proti NTSC, což ale příliš nevadilo, protože vodorovné rozlišení v barvě také nepřesahovalo nějakých 50 změn na šířku obrazu v kterékoli barevné soustavě.
Ovšem šlo pouze o omalovánky - dobarvení černobílého obrazu, takže to rozlišení v barvě vyhovělo docela dobře.
Soustava SECAM tedy především vyžadovala od kameramana, aby se pokud možno vyhnul záběrům na přesně vodorovná rozhraní sytých barev, protože mezi nimi vznikla linka barvy, která tam nepatřila. A pak měl systém SECAM ještě jednu nectnost a tou byla tzv. cross-color-diafotie: jestli měl na sobě někdo svisle proužkovanou košili, dekodér SECAM ji při určitém přiblížení interpretoval jako chrominanční signál a dekódoval rytmus proužků jako barvu. Mafián či úředník pak hráli všmi barvami. Podobně se projevovaly i plaňky plotu, tašky na střeše... Dalo se tomu zamezit jedině tím, že TV kanál se už před vysíláním rozdělil: vše do 3,9 MHz patřilo jasu, vše od 3,9 do 5,4MHz patřilo SECAMu a žádné jasové detaily by tam neměly co pohledávat. To by ovšem zhoršilo viditelně ostrost obrazu, tak se pásma jasu a barvy nechala poněkud překrývat. O něco se postaral obvod CLOCHE, u něčeho mám podezření, že v režii seděl někdo s rukou na knoflíku řídícím rozlišení jasové informace, tedy maximální přenášený kmitočet v kanálu Y.
PAL ani NTSC neměly omezení šířky pásma jasového kanálu zapotřebí: jak jasový, tak chrominanční, signál mají nespojité spektrum s maximy opakujícími se se snímkovým a řádkovým kmitočtem.
Napřed šlo o to, aby barvonosná rušila co nejméně na obrazovkách černobílých televizorů. Tak se vyšlo z toho, že se stejná fáze barvy na stejném řádku nemá opakovat, a ukázalo se, že stačí, když se bude opakovat v každém čtvrtém půlsnímku. Prostě na řádek není celý počet period barvonosné ale ta poslední to nestihne celá. Dalším posunutím nosné barvy o 25 Hz nahoru se dosáhlo toho, že maximum spektra modulované barvonosné spadlo mezi maxima spektra jasové informace a v příjímači se pak tato spektra vhodným zapojením navzájem dala velmi účinně oddělit (dekodér se zpožďovacím vedením měl vlastnosti hřebenového filtru, vlastně musel je mít, ale jen někteří výrobci to napsali do prospektu a zvedli cenu; dodnes si někteří myslí, že investovali do lepší televize, než měl soused... možná, že ano, ale daleko častěji na tom byli stejně, jen ten první zaplatil za totéž víc).
A byl tu dotaz na výklad zkratky NTSC, ovšem neoficiální: Říkali tomu Never The Same Colour.
Ovšem šlo pouze o omalovánky - dobarvení černobílého obrazu, takže to rozlišení v barvě vyhovělo docela dobře.
Soustava SECAM tedy především vyžadovala od kameramana, aby se pokud možno vyhnul záběrům na přesně vodorovná rozhraní sytých barev, protože mezi nimi vznikla linka barvy, která tam nepatřila. A pak měl systém SECAM ještě jednu nectnost a tou byla tzv. cross-color-diafotie: jestli měl na sobě někdo svisle proužkovanou košili, dekodér SECAM ji při určitém přiblížení interpretoval jako chrominanční signál a dekódoval rytmus proužků jako barvu. Mafián či úředník pak hráli všmi barvami. Podobně se projevovaly i plaňky plotu, tašky na střeše... Dalo se tomu zamezit jedině tím, že TV kanál se už před vysíláním rozdělil: vše do 3,9 MHz patřilo jasu, vše od 3,9 do 5,4MHz patřilo SECAMu a žádné jasové detaily by tam neměly co pohledávat. To by ovšem zhoršilo viditelně ostrost obrazu, tak se pásma jasu a barvy nechala poněkud překrývat. O něco se postaral obvod CLOCHE, u něčeho mám podezření, že v režii seděl někdo s rukou na knoflíku řídícím rozlišení jasové informace, tedy maximální přenášený kmitočet v kanálu Y.
PAL ani NTSC neměly omezení šířky pásma jasového kanálu zapotřebí: jak jasový, tak chrominanční, signál mají nespojité spektrum s maximy opakujícími se se snímkovým a řádkovým kmitočtem.
Napřed šlo o to, aby barvonosná rušila co nejméně na obrazovkách černobílých televizorů. Tak se vyšlo z toho, že se stejná fáze barvy na stejném řádku nemá opakovat, a ukázalo se, že stačí, když se bude opakovat v každém čtvrtém půlsnímku. Prostě na řádek není celý počet period barvonosné ale ta poslední to nestihne celá. Dalším posunutím nosné barvy o 25 Hz nahoru se dosáhlo toho, že maximum spektra modulované barvonosné spadlo mezi maxima spektra jasové informace a v příjímači se pak tato spektra vhodným zapojením navzájem dala velmi účinně oddělit (dekodér se zpožďovacím vedením měl vlastnosti hřebenového filtru, vlastně musel je mít, ale jen někteří výrobci to napsali do prospektu a zvedli cenu; dodnes si někteří myslí, že investovali do lepší televize, než měl soused... možná, že ano, ale daleko častěji na tom byli stejně, jen ten první zaplatil za totéž víc).
A byl tu dotaz na výklad zkratky NTSC, ovšem neoficiální: Říkali tomu Never The Same Colour.
