Na 45 ale vychází 133 1/3 dílku, což je blbost. Takže asi má stroboskop jen 133 dílků a rychlost pak nastavujeme na 45,11, tedy 45 1/9 ot/min.....? Vždycky jsem měl za to, že to je přesně, ale nikdy jsem to vlastně nezkoumal
Gramo a počet dílků na stroboskopu
Moderátor: Moderátoři
Gramo a počet dílků na stroboskopu
Na rychlost 33 1/3 mi vychází 180 dílků.
Na 45 ale vychází 133 1/3 dílku, což je blbost. Takže asi má stroboskop jen 133 dílků a rychlost pak nastavujeme na 45,11, tedy 45 1/9 ot/min.....? Vždycky jsem měl za to, že to je přesně, ale nikdy jsem to vlastně nezkoumal
Na 45 ale vychází 133 1/3 dílku, což je blbost. Takže asi má stroboskop jen 133 dílků a rychlost pak nastavujeme na 45,11, tedy 45 1/9 ot/min.....? Vždycky jsem měl za to, že to je přesně, ale nikdy jsem to vlastně nezkoumal
Ty otáčky jsou odvozené historicky z frekvence v síti 60 Hz, kde vychází 160 značek pro 45 ot/min a 216 pro 33¹/₃ ot/min.
V Evropě některé firmy řezaly singly 45,0 ot/min., jiné na 45,11 ot/min.
To je pořád menší rozdíl, než způsobí tolerance frekvence sítě během 24 hodin, nehledě na to, že gramofony po dlouhí léta měly dovolenou toleranci otáček ±1 % (ty lepší ze spotřebky), běžně i víc. Rozdíl řezné rychlosti v tom dělá rozdíl pranepatrný. Kolik lidí pozná posun ladění o nějakých 4,5 centu, to je frekvenčně o 2,44 ‰ nahoru, nota bene, když ani neví, podle čeho nastavoval (jak přesně dodržel) výrobce gramodesky otáčky při řezu?
V Evropě některé firmy řezaly singly 45,0 ot/min., jiné na 45,11 ot/min.
To je pořád menší rozdíl, než způsobí tolerance frekvence sítě během 24 hodin, nehledě na to, že gramofony po dlouhí léta měly dovolenou toleranci otáček ±1 % (ty lepší ze spotřebky), běžně i víc. Rozdíl řezné rychlosti v tom dělá rozdíl pranepatrný. Kolik lidí pozná posun ladění o nějakých 4,5 centu, to je frekvenčně o 2,44 ‰ nahoru, nota bene, když ani neví, podle čeho nastavoval (jak přesně dodržel) výrobce gramodesky otáčky při řezu?
Naposledy upravil(a) Hill dne 08 pro 2019, 07:51, celkem upraveno 3 x.
Jseš na omylu - singly právě díky rychlejším otáčkám mají lepší podmínky pro kvalitnější záznam = záznam s větším frekvenčním rozsahem a lepší dynamikou. To že se ne vždycky jako kvalitnější dělaly mělo jinej důvod. Jejich účel byl jinej - měly bejt lacinější alternativou elpíček, se kterou se snáz manipulovalo a pomocí který se daly kupovat (nebo taky propagovat) jen jednotlivý skladby namísto celejch alb s LP deskama. Navíc se na ně snáz konstruovaly přehrávací automaty = jukeboxy, u kterejch byla mnohem jednodušší volba bodu najetí přenosky na desku - platilo 1 strana desky = 1 skladba. Začátek záznamu byl vždycky ve stejný vzdálenosti od středu (dodneška je to daný normou) a nebylo potřeba řešit vyhledávání mezery mezi písničkama na LP. Navíc některý skladby na LP neměly takovou popularitu, takže bylo snadnější vybrat si z každýho LP jen některý a ty nasadit na singl, kterej se pak s prakticky 1/6 běžnýho zvukovýho obsahu LP prodával za přibližně 1/4 ceny - a když se poškodil, bylo snadnější se smířit s jeho vyhozením a nahrazením. Ale o kvalitě záznamu to fakt nebylo ...Jimmi2 píše:...
Fakt, je, že singly se nikdy za moc kvalitní médium nepovažovaly. Na kvalitní zvuk asi cílily spíše elpíčka.
Nasliněný prst na svorkovnici domovního rozvaděče: Jó, paninko, máte tam ty Voltíky všecky...
A kutilmile - nelituju tě
!!!
A kutilmile - nelituju tě
!!!Už fonografické válečky a šelakové desky na 78 ot/min byly vlastně singly.
Pro dokreslení: frekvence otáčení talíře 78 ot/min vlastně byla původně zkratkou, zaokrouhlením ze 78,26 (síť 60 Hz, synchronní motor s 3600 ot/min a převod 46:1). O normalizaci rozhodl formát, který se nejvíce rozšířil, tedy CBS Columbia, před rokem 1910. Protože na jednu stranu desky se vešlo tak do 3 minut záznamu (musel mít velkou amplitudu drážky, aby to dost hlasitě hrálo i ne neelektrických gramofonech, a proměnné stoupání drážky ještě neznali), zvykli si autoři psát písně i scénky do této délky.
Vinyl dovolil snížit spotřebu materiálu a, protože šlo o úplně nový formát, také zvolit v podstatě libovolné otáčky, přesněji - snižovat je tak dlouho, dokud nepřijde zajištění dostatečně kvalitního záznamu a hlavně reprodukce příliš draho. Tím myslím udržení frekvenčního rozsahu, odstupu signál/šum, odstupu signál/hluk, opotřebení záznamu - mezi tím vším bylo třeba najít kompromis. Mohla přece zvítězit jednotná frekvence otáčení 33¹/₃ ot/min, kterou zavedla v roce 1935 Columbia, tehdy původně k ozvučování filmů. Ale tato firma dala tento formát volně k použití, takže i RCA Victor, od níž pochází singly na 45 ot/min (teprve 1950, předtím vše vydávala na šelaku) v tichosti zavedla i LP desky na 33¹/₃ ot/min. Oba formáty se komerčně velmi dobře osvědčily. Nešlo ani tak o jukeboxy, ty existovaly už i na šelakové desky, ale teprve s vinylem se staly dostupnými a rychle se rozšířily.
S radostí uvítali vinylové singly hlavně pouštěči, čili diskžokejové, rozhlasových stanic, odpadla jim hromada dřiny a zametání střepů.
Singl, to byla především obchodní záležitost: singl propagoval na straně A (často je společnosti posílaly do rádií k vysílání zdarma, ono se jim to pak mnohohokrát vrátilo; nejednou se ale stalo, že na straně B byla podle editora "vata", podřadnější dílko, které ale v hitparádě mělo větší úspěch, než to, kvůli kterému byl singl vydán), singl sloužil jako suvenýr, když šlo třeba o filmovou hudbu...
A pak už jen řada zvukových laboratoří vylepšovala složení vinylu i parametry záznamu až k limitům daným přírodními zákony, ale formát, tedy rozměry a otáčky, se užívá dodnes.
V roce 1977 se slavilo sté výročí záznamu zvuku, datuje se patentem fonografu podaným Edisonem. A dnes už vinylové desce do té stovky také moc nechybí, tedy jestli někdo určí, který den, mesíc a rok znamenal její skutečný zrod. Tak či tak, hýčkejte si ji, ať se té stovky také dožije. Provázela život několika generací, ještě by si jich hodně zasloužila.
Když už jsem se zmínil o straně B: koncem šedesátých let byla na Hradecku populární bigbeatová skupina B-side (aspoň doufám, že se to tak psalo, chodili jsme na Bísajdy) - prosím, nezaměňovat s dnešním B-side bandem z Brna. Ta, co myslím, zanikla někdy v počátcích "normalizačního procesu", nezachovaly se nahrávky ani nějaká zmínka...
Pro dokreslení: frekvence otáčení talíře 78 ot/min vlastně byla původně zkratkou, zaokrouhlením ze 78,26 (síť 60 Hz, synchronní motor s 3600 ot/min a převod 46:1). O normalizaci rozhodl formát, který se nejvíce rozšířil, tedy CBS Columbia, před rokem 1910. Protože na jednu stranu desky se vešlo tak do 3 minut záznamu (musel mít velkou amplitudu drážky, aby to dost hlasitě hrálo i ne neelektrických gramofonech, a proměnné stoupání drážky ještě neznali), zvykli si autoři psát písně i scénky do této délky.
Vinyl dovolil snížit spotřebu materiálu a, protože šlo o úplně nový formát, také zvolit v podstatě libovolné otáčky, přesněji - snižovat je tak dlouho, dokud nepřijde zajištění dostatečně kvalitního záznamu a hlavně reprodukce příliš draho. Tím myslím udržení frekvenčního rozsahu, odstupu signál/šum, odstupu signál/hluk, opotřebení záznamu - mezi tím vším bylo třeba najít kompromis. Mohla přece zvítězit jednotná frekvence otáčení 33¹/₃ ot/min, kterou zavedla v roce 1935 Columbia, tehdy původně k ozvučování filmů. Ale tato firma dala tento formát volně k použití, takže i RCA Victor, od níž pochází singly na 45 ot/min (teprve 1950, předtím vše vydávala na šelaku) v tichosti zavedla i LP desky na 33¹/₃ ot/min. Oba formáty se komerčně velmi dobře osvědčily. Nešlo ani tak o jukeboxy, ty existovaly už i na šelakové desky, ale teprve s vinylem se staly dostupnými a rychle se rozšířily.
S radostí uvítali vinylové singly hlavně pouštěči, čili diskžokejové, rozhlasových stanic, odpadla jim hromada dřiny a zametání střepů.
Singl, to byla především obchodní záležitost: singl propagoval na straně A (často je společnosti posílaly do rádií k vysílání zdarma, ono se jim to pak mnohohokrát vrátilo; nejednou se ale stalo, že na straně B byla podle editora "vata", podřadnější dílko, které ale v hitparádě mělo větší úspěch, než to, kvůli kterému byl singl vydán), singl sloužil jako suvenýr, když šlo třeba o filmovou hudbu...
A pak už jen řada zvukových laboratoří vylepšovala složení vinylu i parametry záznamu až k limitům daným přírodními zákony, ale formát, tedy rozměry a otáčky, se užívá dodnes.
V roce 1977 se slavilo sté výročí záznamu zvuku, datuje se patentem fonografu podaným Edisonem. A dnes už vinylové desce do té stovky také moc nechybí, tedy jestli někdo určí, který den, mesíc a rok znamenal její skutečný zrod. Tak či tak, hýčkejte si ji, ať se té stovky také dožije. Provázela život několika generací, ještě by si jich hodně zasloužila.
Když už jsem se zmínil o straně B: koncem šedesátých let byla na Hradecku populární bigbeatová skupina B-side (aspoň doufám, že se to tak psalo, chodili jsme na Bísajdy) - prosím, nezaměňovat s dnešním B-side bandem z Brna. Ta, co myslím, zanikla někdy v počátcích "normalizačního procesu", nezachovaly se nahrávky ani nějaká zmínka...