milosak píše:Ekkare
to mi neříkej, že jste v 89. fasovovali do služby džus, čokoládu aj.
to je neuvěřitelný sci-fi u bojovýho útvaru, že by za dva roky takový rozdíl ??
Já byl velitel dílny oprav spoj. techniky u VU 9376 Vimperk, rok 85 - 87
a když jsem byl ve službě, tak jediná výhoda byla legálně předběhnout
ostatní jednotky, které vedl dozorčí na snídani, oběd, večeři.
...
Milosaku, Otkundes ti odpověděl za mne - když já byl ve službě, tak jsem měl režim jako ve stráži - 4 hodiny služba na stanovišti, 4 hodiny volnýho pohybu po útvaru v rámci pohotovosti nebo vzdělávání/výcviku = do 3 minut po zahoukání sirény bejt na pracovišti, cokoliv přes minutu se muselo vysvětlovat třeba vzdáleností místa cvičení od bojovýho objektu, 4 hodiny odpočinku = osobního volna, 4 hodiny služby a 8 hodin spánku s tím, že mladej měl ten spánek rozdělenej na dvě 4hodinový "chrupky", zatímco starej mohl spát těch 8 hodin v kuse - s tím, že kdykoliv se něco "šustlo" neboli došlo k poruše nebo jiný situaci, kterou nebyl v tu chvíli bdící člověk na pohotovostním pultu schopnej sám vyřešit, vstával starej stejně jako mladej.Otkundes píše:milosaku, podle toho co EKKAR uvedl, sloužil v pohotovostním systému protivzdušné obrany státu. Tito lidé měli ve službě nárok na přídavek ke stravě, ve finanční hodnotě asi 3,0 Kčs/na osobu. To mohla být ta čokoláda, nebo kousek salámu, či tři vajíčka navíc...
A bohužel takovouhle službu jsme měli 24/7, protože místo zhruba 35-40členný čety mechaniků (4 družstva po 7 - 8 lidech + velitel čety, jeho zástupce = velitel 1. družstva a velitelé družstev 2, 3 a 4), což by zhruba pokrylo služby na střídačku s volnýma dnama a dnama na výcvik nás ve skutečnosti bylo všeho všudy 15, se starejma 18. To bylo tak akorát, aby bylo ve službě potřebný množství vojclů a jeden-dva, maximálně 3 měli opušťák nebo dovolenku. Ono nám to zas tolik nevadilo, protože ve službě se nešikanovalo a to ani náznakově. Jasně že starší voják nedělal rajóny, ale pokud byl "vymáknutej" gumama při něčem nekalým (stačilo spáchat nějakou školáckou chybu při obsluze nebo bejt lenivej při práci) - a milí gumáci se briskně postarali o to, aby si rajóny vychutnal i starej s tejdnem zbejvajícím do civilu. Ale pokud mladej prokázal, že se naučil co nutně musel znát - a to trvalo běžně schopnýmu klukovi maximálně 2 měsíce, pak začal chodit do služeb, ze začátku jako "přísedící", ale když ukázal že umí a zvládá, klidně po 3 měsících šel na službu sám. V ten moment byl branej jako plnohodnotnej a až třeba na ty rajóny, což bylo cca 20 minut denně, byl na bojovým stanovišti branej jako každej jinej - "číslo" se nerozlišovalo, braly se schopnosti.
To byl ukrutnej rozdíl proti situaci na podpůrným útvaru dislokovaným v kasárnách asi o půl kiláku daleko od bojovýho stanoviště, kde byl pánem mazák a kde naši mladí, normálně navyklí na přívětivej přístup a hodně kamarádský vztahy bez rozdílu "čísla" ve službě, tvrdě naráželi na chování našich kolegů "stejnýho čísla", kteří ale nechodili do pohotovostní služby = většinou proto, že nedokázali splnit odbornostní požadavky. O to víc si pak vylívali vztek na mladší ročníky a vím minimálně o 4 případech, kdy si tihle lidi vykoledovali trest basy "navostro" = v posádkový věznici Žatec, familiárně zvaný podle velitele podplukovníka Muchy "Muchovy lázně". Kdo poznal, ví o čem je řeč, ostatním těžko vysvětlovat.
V konci konců ale to všecko znamenalo, že jsme radši byli mimo KVOP nebo dovolenky v bojový službě, protože to znamenalo relativně klidnější život i když byl trvale "pohotovostní". Na televizi jsme koukali klidně i ve službě, mohli jsme si i číst nebo poslouchat muziku, protože to naopak sloužilo k udržení bdělosti a pokud pohotovost zvedla do 10 vteřin telefon nebo hlasitý pojítko, nikdo z velení s tím neměl problém. Vhodný to nebylo akorát od 7 ráno do 16 odpoledne, ale to bylo jen proto, že v tu dobu mohli na pracoviště kdykoliv "vtrhnout" cizí důstojníci pod nejrůznějším odůvodněním - a pak by to působilo blbě, aby si dozorčí na spojení listoval v knížce, ale mimo tuhle dobu to prostě nebyl problém - zatímco "dole na rotě" se normálně číst nebo se jinak bavit nedalo prakticky nikde a nikdy = vždycky se našel nějakej b u z e r a n t, kterej začal člověka v jeho volnu nuceně zaměstnávat...
No a to "déčko" neboli stravovej přídavek, to byla taková svačinka během noční, kdy byla Arma zavřená a člověk bdící na pohotovosti dostal hlad. Salám to teda nebyl nikdy, ani vajíčka, ale byly to ty zabalený a průmyslově navážený trvanlivější věci - krabička olejovek, plechovka džusu, malá čokoládka, perník nebo balíček plněnejch oplatek. Vydávalo se to při večeři, jinak na jídelně byla na každou noc připravená várnice s 25 litrama čaje a koš s nakrájeným chlebem - zhruba 10 kilo, obojí volně k dispozici pro lidi na noční. Rychlovarný konvice tenkrát ještě nebyly, ale ponornej vařič typu "spirála" byl naprosto běžnej (i když striktně zakazovanej), takže kafe nebo čaj z vlastních zásob nebyl problém, někde měli v kanclu i klasickej plotýnkovej vařič a normální plechovou nebo celoskleněnou konvici.
