Zajišťovací lak nebo barva
Moderátor: Moderátoři
-
LojzaFernet
- Příspěvky: 125
- Registrován: 14 led 2017, 01:00
- Bydliště: Brno jako Brno
Jde tu hlavně o zajištění HLAVY šroubku či matice proti povolení, ne zajištění závitu. V zařízení, kde s tou hlavou šroubu bude potřeba někdy v budoucnu zase hýbat, je zajišťování závitu pitomost.
Stačí na to jakákoli hustší, nitrocelulózová barva. Hustší proto, aby nezatékala např. do sběračů trimrů a neroztékala se, kam nemá.
Podklad nesmí být mastný, jinak se to brzy odloupne.
Stačí na to jakákoli hustší, nitrocelulózová barva. Hustší proto, aby nezatékala např. do sběračů trimrů a neroztékala se, kam nemá.
Podklad nesmí být mastný, jinak se to brzy odloupne.
Děkuji všem za odpovědi.
Kanagom je zajímavá volba, to mě nenapadlo. Receptář pro Elektrotechnika (J.Škeřík, 3. vydání z roku 1982) uvádí tato použití Kanagomu:
Zpátky k zajištění šroubů - ještě mě napadla modelářská barva, protože ta se prodává v malých plechovkách. Avšak po průzkumu jsem zjistil, že rychleschnoucí není, takže nic.
Ano, přesně tohle mě zajímalo, tohle jsem si chtěl ověřit - zajištění s možností budoucího odjištění a přestavení / znovunastavení.
Můj závěr:
Na zajištění šroubů a mechanismů je v dnešní době nejlepší lak na nehty.
Odstín pravděpodobně tradiční červená. Ale viděl jsem na YouTubech i zelenou a žlutou barvu (sagiweg, Revox A36).
Řekl bych, že důležité a hlavní je, aby bylo na laku jasně rozeznat, zda je porušený nebo ne - zda se šroub nebo mechanismus uvolnil, nebo zda do přístroje někdo zasahoval (a utáhl vše, co viděl).
konosuke píše:stavěcí šrouby hlav magičů se zakáply Kanagonem
Kanagom je zajímavá volba, to mě nenapadlo. Receptář pro Elektrotechnika (J.Škeřík, 3. vydání z roku 1982) uvádí tato použití Kanagomu:
- spojování kovů se sklem, porcelánem a keramikou (str.103)
spojování kovů se dřevem (str.103)
spojování kovů s papírem (str.104)
spojování kovů s textilem a plstí (str.104)
spojování kovů s kůží (str.104)
spojování kovů s celuloidem (str.107)
spojování kovů s korkem (str.107)
spojování skla (str.108)
spojování skla s papírem (str.109)
spojování skla s celuloidem (str.110)
spojování koženky; „Nejde-li o velké spoje s požadovanou velkou pevností, lze koženky všech typů lepit jednak lepidly doporučenými pro spojování kůže..., jednak speciálními průmyslovými lepidly“ (str.118)
spojování textilu, tkanin a plstí (str.119)
spojování papíru a lepenky (str.120)
spojování korku (str.122)
spojování celofánu (str.122)
spojování celuloidu (str.123)
Souhlasím se vším, co říká Zaky. Závitový uzamykač typu Loctite mám (Bison Metal Lock), ale v magnetofonu nebo elektronkovém rádiu bych ho nepoužil. Spíše pro kolo nebo koloběžku nebo jiné větší sešroubované mechanismy, které trpí otřesy.Zaky píše:Lak na nehty je OK, je v malé lahvičce se štětečkem, tedy příhodně balený. V dnešní době je pochopitelně možné i fixovat šrouby lepidlem na závity, tedy modrým Loctite nebo klidně i čínským pajcem téhož. To se ovšem nehodí na zajišťování hlav, aplikuje se přímo na závity.
Na zajištění feritových jadérek mám včelí vosk. Tohle téma by možná chtělo oddělené vlákno. Možná je, možná se to tady řešilo, nehledal jsem.konosuke píše:A co na fixaci feritového jadérka vf cívky nebo jezdce trimru ha ?
Zpátky k zajištění šroubů - ještě mě napadla modelářská barva, protože ta se prodává v malých plechovkách. Avšak po průzkumu jsem zjistil, že rychleschnoucí není, takže nic.
sinclair píše:Jde tu hlavně o zajištění HLAVY šroubku či matice proti povolení, ne zajištění závitu. V zařízení, kde s tou hlavou šroubu bude potřeba někdy v budoucnu zase hýbat, je zajišťování závitu pitomost.
Stačí na to jakákoli hustší, nitrocelulózová barva. Hustší proto, aby nezatékala např. do sběračů trimrů a neroztékala se, kam nemá.
Ano, přesně tohle mě zajímalo, tohle jsem si chtěl ověřit - zajištění s možností budoucího odjištění a přestavení / znovunastavení.
Můj závěr:
Na zajištění šroubů a mechanismů je v dnešní době nejlepší lak na nehty.
Odstín pravděpodobně tradiční červená. Ale viděl jsem na YouTubech i zelenou a žlutou barvu (sagiweg, Revox A36).
Řekl bych, že důležité a hlavní je, aby bylo na laku jasně rozeznat, zda je porušený nebo ne - zda se šroub nebo mechanismus uvolnil, nebo zda do přístroje někdo zasahoval (a utáhl vše, co viděl).
Ta šedomodrá byl jen přechodný, krátkodobý nápad nějakého zlepšovatele, který akorát způsobil potíže v opravnách, autorizovaným k záručním opravám. Zlepšovateli sice jistě bylo za zlepšovák zaplaceno, zlepšovatel podrbán za ouškem a doma za prémii jistě dostal vlídné zacházení o týden déle.
Ale jako obvykle - nikdo se už nepostaral o to, aby ten extra namíchaný odstín, nebo aspoň předpis na něj, dorazil i do opraven.
Všecky cesty do pekel, v lepším jen do prdele a zvláště v reálsocíku, byly vždy dlážděny fakt dobrými úmysly.
Měli jsme na dílně ve skladě, krom běžné chemie, vždy po dvou 1kg plechovkách Celoxu - sytě "rallye" červený, hráškově zelený, pampeliškově žlutý a tmavošedý /poslední dvě barvy, používala asi do typové řady Dukla Tesla Nižná, pak už nic/ a každý měl odlito do lahvičky u svého stolu to, co k práci potřeboval.
Já červenou a zelenou - ta zelená, byla mmch. týmž odstínem a tímtéž číselným, hustým typem Celoxu, který používali i v ZVS Dubnica na nátěr hran plechů jednoúčelových traf, hlavně pro Teslu Vráble.
Občas bylo nutno do barev cáknout trochu C6000, protože už tak dost hustá nitrobarva, houstne ještě víc sama - netěsností víček plechovek a uzávěrů lahviček. Molekula acetonu proleze snad vším a ani korek, potažený hliníkovou fólií, není pro něj překážka.
Dvě 1kg plechovky byly pro 12, pak 13 a naposled před 1989 15 lidí tak akorát, aby nezaschly.
Stejně tak se nestihly během necelých dvou let, zkazit 200-litrové bečky trichloretylénu a technického, 90% etylalkoholu v chladném suterénu. Ale to bylo i díky tomu, že to byl, podobně jako spousta jiných podobných věcí "spotřebák". A tedy si každý bral už v předstihu, jako si měl brát za toho budoucího komunismu - každý podle jeho potřeb.
Nebyla záruka jako záruka. Stejné to bylo se zákazníky. Byli vyložení zmrrdi, pak vychcánci, kritici všeho a všech, ale i féroví lidi, co narovinu řekli, proč je plomba porušená.
Když jsem viděl, že je plomba na záruční B70 porušená, ale po otevření a kontrole bylo na celém stroji pohnuto jen asi o 1/4 otáčky se šroubem kolmosti hlavy - vždy kvůli starým záznamům - nechával jsem to být. Ten, kdo tohle musel nutně udělat, kvůli své starší fonotéce, to v 99% nechal zapsat do opravenky. Stroj stejně přišel do opravy kvůli úplně jiné, vážnější závadě.
U B70 šlo v 95% případů záručních zásahů o fakt hutné stížnosti na brzdy, na pištění/kmitání výkyvných pák řízení tahu, téměř nefunkční řízení tahu, způsobující "sypání" pásku na cívkách, anebo brutální vady přivíjecích spojek, které se po náběhu B70 měnily v záruce i 2x až 3x.
Ale v B70 a také v B90, překvapivě selhávaly i koncové páry GD617. S daným, poměrně tvrdým trafem, malým dynamickým odporem usměrňovače a až 18-19V naprázdno, si GD617 už nechtěly nechat líbit tolik, jako třeba 0C30/2NU72 v B4, či předimenzované 0C26 v B100.
To byl problém navíc, neboť Přelouč s poruchovostí v tomto místě vůbec nepočítala. Výrobně párované GD617 nebyly pro opravny nikdy k dispozici, museli jsme si je ze skladových zásob párovat sami.
Ony ostatně celé B70/B90 a pak i B73, byly něco jako Š1000MB - "tisíc malých bolestí". Řešilo se to průběžně a všelijak, což je ostatně k pěknému počtení na delší zimní večery i v původních TI pro opravny, vydávané OTS Přelouče.
Ale běda, když po odlepení původní záruční nálepky, zručně odlepené a zpětně přilepené s pomocí jiného lepidla, bylo nalezeno nějaké čarování u konektorů, s trimry záznamového proudu či předmagnetizace a podobný "vylepšování". To šly všecky ohledy stranou, nálepka nenálepka.
U větších škod, třeba kvůli pojistkám 3x větších hodnot, než byly u držáků předepsány /byly zákaznicky vyměnitelné/, se podle nařízení podniku pořizovaly i fotky, Pentaconem Six a jakýmsi extra objektivem. Podobný dokumentace /4-5 fotek/ dělali u rozsáhlejších škod na ruských TV v záruce i televizáci.
Během několika málo let se to jištění barvou vrátilo zpět k předchozí praxi, k pastelové červené a zelené.
Tu šedomodrou barvu, pokud si dobře vzpomínám, měly jenom první série B4 /ANP220/, pravděpodobně také B42 a myslím, že i jedno z provedení B43. Ty už ale v době mého působení v opravně nebyly v záruce, samozřejmě.
Ta šedomodrá barva, byla imho použita zřejmě i proto, že sama B4, byla po svém uvedení na trh, po všech těch předchozích "ždímačkách křížených s lampama" asi tím mechanicky i elektricky nejsložitějším strojem, jaký se do té doby na trhu vyskytoval - nepočítaje v to individuálně dovezené, zahraniční stroje.
Takže ona ta snaha, aby do takto složitého stroje nehrabali ani laici, ale ani amatéři aspoň v té krátké záruce, byla docela oprávněná.
Řada B4 nebyla zespoda, ani shora proti úplnému otevření nijak zajištěná, stejně tak celá řada B5, vč. B588 i B57/B57C.
Spodní jištění jednoho šroubu/matky nálepkou z poměrně chatrného, bílého papíru, s natištěným znakem Tesly a silnou vrstvou dobrého lepidla, kterou nešlo bez okem viditelného poškození odlepit jinak, než asi dvouhodinovou, chirurgickou babračkou se skalpelem, namáčeným v benzínu, začalo tuším až u modelu B100, anebo až snad B101 - tady si nejsem jist, je to přece jen dávno.
Ale byl to zcela určitě stroj s mechanikou B5. Stroje s mechanikami B7/B9 už byly nálepkovaný všechny.
Ale jako obvykle - nikdo se už nepostaral o to, aby ten extra namíchaný odstín, nebo aspoň předpis na něj, dorazil i do opraven.
Všecky cesty do pekel, v lepším jen do prdele a zvláště v reálsocíku, byly vždy dlážděny fakt dobrými úmysly.
Měli jsme na dílně ve skladě, krom běžné chemie, vždy po dvou 1kg plechovkách Celoxu - sytě "rallye" červený, hráškově zelený, pampeliškově žlutý a tmavošedý /poslední dvě barvy, používala asi do typové řady Dukla Tesla Nižná, pak už nic/ a každý měl odlito do lahvičky u svého stolu to, co k práci potřeboval.
Já červenou a zelenou - ta zelená, byla mmch. týmž odstínem a tímtéž číselným, hustým typem Celoxu, který používali i v ZVS Dubnica na nátěr hran plechů jednoúčelových traf, hlavně pro Teslu Vráble.
Občas bylo nutno do barev cáknout trochu C6000, protože už tak dost hustá nitrobarva, houstne ještě víc sama - netěsností víček plechovek a uzávěrů lahviček. Molekula acetonu proleze snad vším a ani korek, potažený hliníkovou fólií, není pro něj překážka.
Dvě 1kg plechovky byly pro 12, pak 13 a naposled před 1989 15 lidí tak akorát, aby nezaschly.
Stejně tak se nestihly během necelých dvou let, zkazit 200-litrové bečky trichloretylénu a technického, 90% etylalkoholu v chladném suterénu. Ale to bylo i díky tomu, že to byl, podobně jako spousta jiných podobných věcí "spotřebák". A tedy si každý bral už v předstihu, jako si měl brát za toho budoucího komunismu - každý podle jeho potřeb.
Nebyla záruka jako záruka. Stejné to bylo se zákazníky. Byli vyložení zmrrdi, pak vychcánci, kritici všeho a všech, ale i féroví lidi, co narovinu řekli, proč je plomba porušená.
Když jsem viděl, že je plomba na záruční B70 porušená, ale po otevření a kontrole bylo na celém stroji pohnuto jen asi o 1/4 otáčky se šroubem kolmosti hlavy - vždy kvůli starým záznamům - nechával jsem to být. Ten, kdo tohle musel nutně udělat, kvůli své starší fonotéce, to v 99% nechal zapsat do opravenky. Stroj stejně přišel do opravy kvůli úplně jiné, vážnější závadě.
U B70 šlo v 95% případů záručních zásahů o fakt hutné stížnosti na brzdy, na pištění/kmitání výkyvných pák řízení tahu, téměř nefunkční řízení tahu, způsobující "sypání" pásku na cívkách, anebo brutální vady přivíjecích spojek, které se po náběhu B70 měnily v záruce i 2x až 3x.
Ale v B70 a také v B90, překvapivě selhávaly i koncové páry GD617. S daným, poměrně tvrdým trafem, malým dynamickým odporem usměrňovače a až 18-19V naprázdno, si GD617 už nechtěly nechat líbit tolik, jako třeba 0C30/2NU72 v B4, či předimenzované 0C26 v B100.
To byl problém navíc, neboť Přelouč s poruchovostí v tomto místě vůbec nepočítala. Výrobně párované GD617 nebyly pro opravny nikdy k dispozici, museli jsme si je ze skladových zásob párovat sami.
Ony ostatně celé B70/B90 a pak i B73, byly něco jako Š1000MB - "tisíc malých bolestí"
. Řešilo se to průběžně a všelijak, což je ostatně k pěknému počtení na delší zimní večery i v původních TI pro opravny, vydávané OTS Přelouče.Ale běda, když po odlepení původní záruční nálepky, zručně odlepené a zpětně přilepené s pomocí jiného lepidla, bylo nalezeno nějaké čarování u konektorů, s trimry záznamového proudu či předmagnetizace a podobný "vylepšování". To šly všecky ohledy stranou, nálepka nenálepka.
U větších škod, třeba kvůli pojistkám 3x větších hodnot, než byly u držáků předepsány /byly zákaznicky vyměnitelné/, se podle nařízení podniku pořizovaly i fotky, Pentaconem Six a jakýmsi extra objektivem. Podobný dokumentace /4-5 fotek/ dělali u rozsáhlejších škod na ruských TV v záruce i televizáci.
Během několika málo let se to jištění barvou vrátilo zpět k předchozí praxi, k pastelové červené a zelené.
Tu šedomodrou barvu, pokud si dobře vzpomínám, měly jenom první série B4 /ANP220/, pravděpodobně také B42 a myslím, že i jedno z provedení B43. Ty už ale v době mého působení v opravně nebyly v záruce, samozřejmě.
Ta šedomodrá barva, byla imho použita zřejmě i proto, že sama B4, byla po svém uvedení na trh, po všech těch předchozích "ždímačkách křížených s lampama" asi tím mechanicky i elektricky nejsložitějším strojem, jaký se do té doby na trhu vyskytoval - nepočítaje v to individuálně dovezené, zahraniční stroje.
Takže ona ta snaha, aby do takto složitého stroje nehrabali ani laici, ale ani amatéři aspoň v té krátké záruce, byla docela oprávněná.
Řada B4 nebyla zespoda, ani shora proti úplnému otevření nijak zajištěná, stejně tak celá řada B5, vč. B588 i B57/B57C.
Spodní jištění jednoho šroubu/matky nálepkou z poměrně chatrného, bílého papíru, s natištěným znakem Tesly a silnou vrstvou dobrého lepidla, kterou nešlo bez okem viditelného poškození odlepit jinak, než asi dvouhodinovou, chirurgickou babračkou se skalpelem, namáčeným v benzínu, začalo tuším až u modelu B100, anebo až snad B101 - tady si nejsem jist, je to přece jen dávno.
Ale byl to zcela určitě stroj s mechanikou B5. Stroje s mechanikami B7/B9 už byly nálepkovaný všechny.
Naposledy upravil(a) sinclair dne 04 srp 2021, 11:33, celkem upraveno 3 x.
Jeden specifický odstín od výrobce, jiný specifický odstín u autorizovanýho servisu, v tom nevidím problém, spíš výhodu.
Běžnej strejc se záruční opravou nejspíš nependloval po deseti pokoutních bastlířích, aspoň v sedmdesátkách ne, s tehdejší dostupností dílů. Navíc se tuším pokaždé pláclo razítko do záručáku, bez něj by ho poslali rovnou?
Běžnej strejc se záruční opravou nejspíš nependloval po deseti pokoutních bastlířích, aspoň v sedmdesátkách ne, s tehdejší dostupností dílů. Navíc se tuším pokaždé pláclo razítko do záručáku, bez něj by ho poslali rovnou?
Častá praxe byla taková, že se do záručáku dávalo razítko ne okamžitě při prodeji, ale "vyzkoušejte si to pořádně doma a pak si přijďte záruční list orazit" - a už to bylo...
Záleželo, oč šlo a v jakém rozsahu, jestli technička na příjmu měla, nebo neměla krámy...A taky dost na tom, zda zákazník uměl prokázat čitelným paragonem s razítkem, že přístroj ještě v záruce je, přestože záručák oražený nemá.
Vždycky se to nějak vyřešilo, byl-li zákazníkem jenom zapomnětlivec.
A skoro nikdy, byl-li to už podle keců vychcaný dacan.
Běžný strejc vida, že se přístroj dá otevřít, hrabal sám a do všeho, co se mu nějak nezdálo a klidně i v záruce.
Případně ještě s pomocí nejbližšího, poučenějšího laika "co tomu rozuměl", nebo to o sobě aspoň říkal.
Víme přece z praxe, že jakmile je v přístroji nějaký trimr či něco, co nevyžaduje speciální nástroj, tak s ním laik otočí.
Na záruky, lámání chlebů, pláč a skřípění zubů při uznávání záruk došlo vždy, když se v takovém aparátu pod zárukou a se zásahem laika, pojebalo něco většího - dražšího - laikem nesehnatelného.
Škoda, že některý ty scénky tehdy nešly tak jednoduše natočit, jak je to možný dneska.
Po hodinovém sestřihu, by to lidem smíchy trhalo střeva - co všecko je možné vymyslet jako výmluvu/argument.
Televizáci ještě víc, ti to měli skoro denně a vždycky jsem jejich nervy a stoický klid obdivoval.
Je vykoumaná jakási věc, o které věděl Rožnov i Lanškroun, byly na to zpracovaný kvalifikovaný studie a věděl to tedy i bolševik. Totiž, že nejvíc hrubých závad elektronických součástek, se vyskytne v prvních asi 200-300h provozu.
Jiné závady, neodhalitelné předem ani při přísném předchozím měření, jsou s podstatně nižším % výskytu, asi do prvních 1000h provozu, s občasným zatížením na 100%.
Píše o tom ing. Stach v jedné knížce a celkem podrobně to i rozvádí - tomu prvnímu časovému úseku říká "období časných poruch", kdy se projeví všechny nepečlivosti, nekázně, nečistoty u výroby součástek, co se porouchaly.
Ten druhý úsek, někde mezi 300-1.000h pak už jen odhaluje "slabší kusy" z toho průměru, který udává katalog.
Součástky pro průmyslové použití, navíc označené symbolem zkřížených mečů, určené pro armádní použití, měly podle všech indicií absolvovat úvodních 300-500h ve fabrice, s nějakým zatížením, co se nepovedlo nikde zjistit.
Po dalším podrobném měření, byly vytříděné a následně z nich seskládané soubory velmi rovnoměrných sérií, s parametry na horní hranici, nebo i vysoko za horní hranicí katalogu.
Je ověřeno, že KFY18 vydržely ve všem víc, než "obyč" KF517, byť jde o jeden a tentýž oprásklý čip 2N1132.
MIL-JAN-JANTX předpisy jsem detailně nestudoval, ale myslím si, že odtamtud všecky tyhle postupy vyšly.
Záleželo, oč šlo a v jakém rozsahu, jestli technička na příjmu měla, nebo neměla krámy...A taky dost na tom, zda zákazník uměl prokázat čitelným paragonem s razítkem, že přístroj ještě v záruce je, přestože záručák oražený nemá.
Vždycky se to nějak vyřešilo, byl-li zákazníkem jenom zapomnětlivec.
A skoro nikdy, byl-li to už podle keců vychcaný dacan.
Běžný strejc vida, že se přístroj dá otevřít, hrabal sám a do všeho, co se mu nějak nezdálo a klidně i v záruce.
Případně ještě s pomocí nejbližšího, poučenějšího laika "co tomu rozuměl", nebo to o sobě aspoň říkal.
Víme přece z praxe, že jakmile je v přístroji nějaký trimr či něco, co nevyžaduje speciální nástroj, tak s ním laik otočí.
Na záruky, lámání chlebů, pláč a skřípění zubů při uznávání záruk došlo vždy, když se v takovém aparátu pod zárukou a se zásahem laika, pojebalo něco většího - dražšího - laikem nesehnatelného.
Škoda, že některý ty scénky tehdy nešly tak jednoduše natočit, jak je to možný dneska.
Po hodinovém sestřihu, by to lidem smíchy trhalo střeva - co všecko je možné vymyslet jako výmluvu/argument.
Televizáci ještě víc, ti to měli skoro denně a vždycky jsem jejich nervy a stoický klid obdivoval.
Je vykoumaná jakási věc, o které věděl Rožnov i Lanškroun, byly na to zpracovaný kvalifikovaný studie a věděl to tedy i bolševik. Totiž, že nejvíc hrubých závad elektronických součástek, se vyskytne v prvních asi 200-300h provozu.
Jiné závady, neodhalitelné předem ani při přísném předchozím měření, jsou s podstatně nižším % výskytu, asi do prvních 1000h provozu, s občasným zatížením na 100%.
Píše o tom ing. Stach v jedné knížce a celkem podrobně to i rozvádí - tomu prvnímu časovému úseku říká "období časných poruch", kdy se projeví všechny nepečlivosti, nekázně, nečistoty u výroby součástek, co se porouchaly.
Ten druhý úsek, někde mezi 300-1.000h pak už jen odhaluje "slabší kusy" z toho průměru, který udává katalog.
Součástky pro průmyslové použití, navíc označené symbolem zkřížených mečů, určené pro armádní použití, měly podle všech indicií absolvovat úvodních 300-500h ve fabrice, s nějakým zatížením, co se nepovedlo nikde zjistit.
Po dalším podrobném měření, byly vytříděné a následně z nich seskládané soubory velmi rovnoměrných sérií, s parametry na horní hranici, nebo i vysoko za horní hranicí katalogu.
Je ověřeno, že KFY18 vydržely ve všem víc, než "obyč" KF517, byť jde o jeden a tentýž oprásklý čip 2N1132.
MIL-JAN-JANTX předpisy jsem detailně nestudoval, ale myslím si, že odtamtud všecky tyhle postupy vyšly.
Dotaz snad zněl "co na zajištění hlav šroubků či matic proti povolení".
Já mám osobně vyzkoušenu barvu na "značení matek", kupovanou ve včelařství. Značí se tím včely-matky. Lahvička bratru za 20,-Kč a je k sehnání barva: červená, zelená, bílá, žlutá a modrá. Je to nitrocelulozová barva, zasychá rychle, malá lahvička, tak akorát.
Já mám osobně vyzkoušenu barvu na "značení matek", kupovanou ve včelařství. Značí se tím včely-matky. Lahvička bratru za 20,-Kč a je k sehnání barva: červená, zelená, bílá, žlutá a modrá. Je to nitrocelulozová barva, zasychá rychle, malá lahvička, tak akorát.
„Na některé otázky je jedinou rozumnou odpovědí mlčení.“
Sinclaire, výborné čtenísinclair píše:Záleželo, oč šlo a v jakém rozsahu, jestli technička na příjmu měla, nebo neměla krámy...
a taky spousta zajímavých informací, děkuji ti za to.Tuto barvu jsem zahlédl, ale nevěnoval jsem jí pozornost - přišlo mi to jako příliš špeci použití. Díky za tip, barvu na matky určitě vyzkouším.kynolog07 píše:Já mám osobně vyzkoušenu barvu na "značení matek", kupovanou ve včelařství.
Z magnetofonických přístrojů Tesla tady mám Sonet Duo a StudioEcho, které nejsou výhradně zajištěné tradiční červenou barvou.
Můj Sonet Duo má konstrukční části zakáplé šedým a pájené spoje červeno-růžovým lakem.
StudioEcho je téměř komplet zakapané zeleným lakem, jen mechanismy plechových dvířek pro přístup k hlavám a smyčce jsou zakáplé červenou.
V elektronkových rádiích Tesla jsem jinak viděl jen červený lak.
- Přílohy
-
-
-