- zajmalo by mě jak přesně to funguje uvitř přenosky, a hlavně mi stále nejde do hlavy jak může jeden hrot rozdělit stereo kanál na pravý a levý ???
- to má každý kanál nějakou jinou rýhu hned za sebou na desce ?
Magnetodynamická přenoska jak funguje ?
Moderátor: Moderátoři
Ne, drážka je jen jedna, ale na každém jejím boku je zaznamenaný signál jednoho kanálu. Tomuto systému se také říká Westrex 45°/45° - to jako, že záznam je proti dosud běžnému monofonnímu stranovému pootočený o tento úhel na obě strany.
Záznam je slučitelný - ve vodorovném směru je výsledný signál monofonní a nic v něm nechybí (zkus si to vektorově sečíst). Informace o poloze zdroje zvuku mezi kanály je teď ale zaznamenaná hloubkově. Monofonní záznam, který hýbal hrotem jen v jednom směru a to vodorovně doleva a doprava, měl hloubku i šířku drážky konstantní.
To je znázorněné na obr.2 v článku http://www.ebastlirna.cz/modules.php?na ... id=203#792
Funguje to na tom principu, že výchylka daná jedním kanálem je kolmá na výchylku danou kanálem druhým.
Magnetodynamické měniče dávají největší napětí, když se mění magnetické pole, jehož siločáry procházejí rovnoběžně s osou vinutí. Pohyb magnetu v kolmém směru cívka sotva zjistí.
Tak dáme ta vinutí taky navzájem kolmo a na opačný konec chvějky malý magnet: jedna cívka bude dávat napětí při pohybu magnetu jedním směrem, druhá při jeho pohybu ve směru kolmém. Nebo to uděláme obráceně: chvějka ať kmitá s cívkami a magnet může být pořádný napevno. V důsledku je to jedno, co z toho se hýbe a co ne. Důležité je, že se cívky a magnet pohybují vůči sobě navzájem.
V krystalové přenosce je to podobné: piezoelektrický článek také dává napětí pouze při tlaku ve směru nejkratší osy (on se ve směru delších os také špatně ohýbá). Tak necháme chvějku, to je ten držák hrotu, přes pružný člen opřenou o dva piezoelektrické členy uložené v přenosce tak, aby každý byl rovnoběžně s jedním bokem drážky, a je to.
Abys měl radost ze života: pro kvadrofonní záznam v systémech SQ Columbia i QS Sansui se takto do jediné drážky vešly čtyři kanály. Na desku byly zaznamenané stejně dva, ale do nich byly zakódované ještě zadní a ty poznala až elektronika dekodéru z toho, jestli hrot v drážce kroužil doleva nebo doprava. Sice to rozdělení kanálů nebylo dokonalé, jako když ze soustavy pouze dvou rovnic chceš spočítat čtyři neznámé, ale vzhledem k zákonitostem, které elektroakustické jevy provázejí, to kupodivu i fungovalo. A s vylepšeným dekodérem (právě o řízení podle těch zákonitostí) to skutečně dávalo i poslouchatelné výsledky.
A to ještě vynechávám systém CD4, který se snažil nic neošulit a na desku skutečně dostat všechny 4 kanály tak, aby od sebe pak šly dokonale oddělit, ale byl choulostivý, na tehdejší součástky příšerně složitý, tedy drahý a špatně prodejný, tak se nerozšířil. Myšlenka to ale byla dobrá, s dnešními integráky by většinu ceny tvořily jen licenční poplatky. Technologie nebyla tehdy ještě nakloněná příliš složitým zapojením, 30 tranzistorů v integráku se už pokládalo za obvod střední hustoty!
Záznam je slučitelný - ve vodorovném směru je výsledný signál monofonní a nic v něm nechybí (zkus si to vektorově sečíst). Informace o poloze zdroje zvuku mezi kanály je teď ale zaznamenaná hloubkově. Monofonní záznam, který hýbal hrotem jen v jednom směru a to vodorovně doleva a doprava, měl hloubku i šířku drážky konstantní.
To je znázorněné na obr.2 v článku http://www.ebastlirna.cz/modules.php?na ... id=203#792
Funguje to na tom principu, že výchylka daná jedním kanálem je kolmá na výchylku danou kanálem druhým.
Magnetodynamické měniče dávají největší napětí, když se mění magnetické pole, jehož siločáry procházejí rovnoběžně s osou vinutí. Pohyb magnetu v kolmém směru cívka sotva zjistí.
Tak dáme ta vinutí taky navzájem kolmo a na opačný konec chvějky malý magnet: jedna cívka bude dávat napětí při pohybu magnetu jedním směrem, druhá při jeho pohybu ve směru kolmém. Nebo to uděláme obráceně: chvějka ať kmitá s cívkami a magnet může být pořádný napevno. V důsledku je to jedno, co z toho se hýbe a co ne. Důležité je, že se cívky a magnet pohybují vůči sobě navzájem.
V krystalové přenosce je to podobné: piezoelektrický článek také dává napětí pouze při tlaku ve směru nejkratší osy (on se ve směru delších os také špatně ohýbá). Tak necháme chvějku, to je ten držák hrotu, přes pružný člen opřenou o dva piezoelektrické členy uložené v přenosce tak, aby každý byl rovnoběžně s jedním bokem drážky, a je to.
Abys měl radost ze života: pro kvadrofonní záznam v systémech SQ Columbia i QS Sansui se takto do jediné drážky vešly čtyři kanály. Na desku byly zaznamenané stejně dva, ale do nich byly zakódované ještě zadní a ty poznala až elektronika dekodéru z toho, jestli hrot v drážce kroužil doleva nebo doprava. Sice to rozdělení kanálů nebylo dokonalé, jako když ze soustavy pouze dvou rovnic chceš spočítat čtyři neznámé, ale vzhledem k zákonitostem, které elektroakustické jevy provázejí, to kupodivu i fungovalo. A s vylepšeným dekodérem (právě o řízení podle těch zákonitostí) to skutečně dávalo i poslouchatelné výsledky.
A to ještě vynechávám systém CD4, který se snažil nic neošulit a na desku skutečně dostat všechny 4 kanály tak, aby od sebe pak šly dokonale oddělit, ale byl choulostivý, na tehdejší součástky příšerně složitý, tedy drahý a špatně prodejný, tak se nerozšířil. Myšlenka to ale byla dobrá, s dnešními integráky by většinu ceny tvořily jen licenční poplatky. Technologie nebyla tehdy ještě nakloněná příliš složitým zapojením, 30 tranzistorů v integráku se už pokládalo za obvod střední hustoty!