Bastleni s BM 368
Moderátor: Moderátoři
No dobrá otázka sinclare. Poviem pravdu že nikdy som sa nad tým nezamýšlal ale skusim typnúť. V asymetrickom vedeni bude signál "oscilovať" okolo zemy, ktorá tvorí zároveň tienenie. V symetrickom vedení bude signál oscilovať medzi dvomi vodičmi. Polarita signalov jednotlivých vodičov bude navzájom opačná. Nejakú pomyselnú nulu týchto signálov by mohol tvoriť stred sym. transformátora. Tento stred by sa asi dal využiť aj ako tienenie. Toto všetko som si nejako vydeddukoval. Trafil som to? A s tym odporom som to už vysvetlil že som si myslel že to je preklep.
Trošku Ti to kutimile zpřesním, s dovolením.
Asymetrické /či nesymetrické/ vedení střídavého signálu je definováno tak, že využívá jako jednoho z vodičů zem - ať už je to stínění nf-vf kabelu, roura koaxiálního vedení apod.
Signál je vždy nějakým způsobem potenciálově vztažen proti zemi, nebo některému společnému vodiči zapojení. V případě toho BM368 je to přímo proti kostře, resp. zároveň zápornému pólu celého zapojení. První vodič signálu je proti druhému, který je veden stíněním kabelu, uspořádán téměř vždy koaxiálně, co nejpřesněji.
U některých těchto asymetrických vedení, je přesně definována jejich vlnová impedance /střední vodič proti stínění/ a to v celém rozsahu přenášených kmitočtů. U vf signálů je to zpravidla 50Ω, 75Ω, u speciálních aplikací třeba i 150Ω. Tato impedance má být v daném rozsahu co nejstálejší a nejpřesnější.
To proto, aby nedocházelo k tzv. impedančnímu nepřizpůsobení, které způsobuje odražení části vf signálu zpět do zdroje signálu. V případě větších vf výkonů, může být takový odraz výkonu, způsobený velkým nepřizpůsobením, pro koncový stupeň i nebezpečný. Při extrémním nepřizpůsobení - odrazech výkonu, často dochází i k jeho zničení, není-li chráněn výkonný koncový stupeň jinak.
Výhoda asymetrického vf vedení je právě ono spojení jednoho z vodičů signálu se stíněním kabelu a často spojení stínění se zemí zdroje i spotřebiče signálu. Takový asymetrický vf kabel je potom téměř necitlivý na vnější rušení, nebo rušení jiným vf signálem.
Symetrické vedení signálu naproti tomu využívá k vedení užitečného signálu dva samostatné vodiče, které nemají proti zemi, nebo společnému pólu zařízení žádný užitečný potenciál či signál. Užitečný signál vedou pouze ty dva vodiče proti sobě.
Protože je fáze signálu v druhém z vodičů symetrického vedení fázově otočena o 180° /pokud možno co nejpřesněji/, tak se rušení, naindukované do prvního z vodičů signálu, navzájem vyruší.
U vf techniky je symetrické vedení signálu /až na spec. případy/ téměř vždy nestíněné. Jeho oba vodiče jsou vedeny po celé délce vedení v konstantní vzájemné vzdálenosti.
Mají také proti sobě navzájem přesně definovanou impedanci, která také musí být dodržena co nejpřesněji.
Je to ze stejného důvodu, jako u asymetrického vedení a v celém rozsahu přenášených kmitočtů. U vf vedení je to u symetrických vedení zpravidla 300Ω, u některých starších to bývalo 240Ω, nebo i 75-150Ω u některých speciálních konstrukcí antén či přístrojů.
Protože je symetrické vf vedení zpravidla nestíněné /typický příklad je anténní dvojlinka/, je velmi citlivé na přiblížení čehokoli vysokofrekvenčně dobře vodivého, zpravidla kovového, ale mohou to být i střešní tašky.
V místě přiblížení k takovému vedení /nebo jen k jednomu z vodičů/ to způsobí lokální velkou změnu impedance. Tím způsobí i dílčí impedanční nepřizpůsobení, odrazy signálu a tím samozřejmě i jeho ztráty.
Tedy skoro se všemi důsledky, jako u porušení impedance asymetrického vedení.
Je-li třeba jakéhokoli přechodu mezi oběma druhy vedení, případně je třeba zároveň transformovat impedanci, používají se k tomuto účelu tzv. symetrizační a desymetrizační členy, které často fungují i jako vf transformátory impedancí.
Může to být vhodně vinutý a zapojený vf transformátor, ať už vzduchový, nebo na nějakém jádru /známé dvouděrové feritové jádro/. V případě nejvyšších kmitočtů může být řešena symetrizace-desymetrizace a impedanční transformace vytvořením vhodného tvaru spojů na cuprextitu a změny impedance se dosahuje např. definovanou vzdáleností magneticky vodivé plochy.
Téměř každý zná anténní desymetrizační členy s dvouděrovým feritovým jádrem, větším pro VHF a kratším či plastovým pro UHF. Případně je na místě impedančního transformátoru vidět pouze meandr, vyleptaný na destičce a v určité vzdálenosti má kousek tlustého Fe plechu, který pak funguje jak jako jádro, tak působí změnu impedance žádaným směrem.
Pokud je třeba desymetrizace a impedanční transformace v úzkém rozsahu kmitočtů, tak se dříve úspěšně používala tzv. "symetrizační smyčka" z kusu koaxiálního kabelu přesně vypočítané délky, vhodně připojeného ke zdroji signálu /anténě/ a výstupu koaxiálním kabelem.
Je to jeden z dosti mála způsobů naprosto bezeztrátové desymetrizace a impedanční transformace, například ze symetrických 300Ω dipólu antény na nesymetrických 75Ω koaxiálního kabelu. Kabel přesně definovaného úseku přizpůsobovací smyčky i výstupní kabel, se musí vhodně zvolit a velmi dobře zajistit proti znehodnocení či poškození venkovními podmínkami.
Symetrické i asymetrické vedení se používá i u nf techniky.
Technický princip je tam sice shodný, ale část chování obou vedení je v praxi téměř opačné. Stínění kabelu totiž nepůsobí stejně na nf-akustických kmitočtech, jako na vf.
Ale o asymetrii/symetrii v nf až jindy a jinde, zde to s vf technikou nesouvisí.
Pokud jsem napsal něco špatně či nepřesně, opravte mne, prosím.
Doporučené k pozornému čtení:
J.T.Hyan: Slaďování amatérských tranzistorových přijímačů, SNTL 1964
Z.Tuček: Slaďování superhetů, SNTL 1953
Š.Vostrý: Radiotechnika, SNTL 1954
M.Český: Antény pro příjem rozhlasu a televize, SNTL 1974
M.Český: Příjem rozhlasu a televize, SNTL 1981
M.Český: Stavba malé společné antény, SNTL 1978
K.Donát: Místní a dálkový příjem rozhlasu a televize, I.+II. vydání, Naše vojsko 1968 a 1971
T.Český: Antény pro příjem televize, SNTL 1987
V.Tůma: Individuální televizní antény, ČSVTS Ostrava+Kovoslužba Praha 1987
V.Tůma: Systémy pro společný příjem a rozvod signálů TV a R, AKS Ostrava 1991
V. Kottek: Československé rozhlasové a televizní přijímače I-IV
W.W.Diefenbach: Příručka pro opravy přijímačů, SNTL 1961
Černý-Čuchna-Michálek: Opravy rozhlasových přijímačů, SNTL 1970
Z. Tuček: Opravy rozhlasových přijimačů, SNTL 1957
Dršťák a kol.: Příručka radiotechnické praxe, Naše vojsko 1959
M.Pacák: Vyšší škola radiotechniky I. - příloha časopisu Elektronik1950-1953
M.Pacák: Vyšší škola radiotechniky II., Práce 1962
L.Niemcewicz: Vzorce, definície a príklady z rádiotechniky, ALFA 1970
H. Meluzin: Rádiotechnika, ALFA 1980
To zatím stačí, to jen zlomek, co jsem nahrábl tak narychlo.
Na úložištích bude jistě spousta těchto a podobných knížek ke stažení - na těch zatracených internetech je přeci úplně všecko
Asymetrické /či nesymetrické/ vedení střídavého signálu je definováno tak, že využívá jako jednoho z vodičů zem - ať už je to stínění nf-vf kabelu, roura koaxiálního vedení apod.
Signál je vždy nějakým způsobem potenciálově vztažen proti zemi, nebo některému společnému vodiči zapojení. V případě toho BM368 je to přímo proti kostře, resp. zároveň zápornému pólu celého zapojení. První vodič signálu je proti druhému, který je veden stíněním kabelu, uspořádán téměř vždy koaxiálně, co nejpřesněji.
U některých těchto asymetrických vedení, je přesně definována jejich vlnová impedance /střední vodič proti stínění/ a to v celém rozsahu přenášených kmitočtů. U vf signálů je to zpravidla 50Ω, 75Ω, u speciálních aplikací třeba i 150Ω. Tato impedance má být v daném rozsahu co nejstálejší a nejpřesnější.
To proto, aby nedocházelo k tzv. impedančnímu nepřizpůsobení, které způsobuje odražení části vf signálu zpět do zdroje signálu. V případě větších vf výkonů, může být takový odraz výkonu, způsobený velkým nepřizpůsobením, pro koncový stupeň i nebezpečný. Při extrémním nepřizpůsobení - odrazech výkonu, často dochází i k jeho zničení, není-li chráněn výkonný koncový stupeň jinak.
Výhoda asymetrického vf vedení je právě ono spojení jednoho z vodičů signálu se stíněním kabelu a často spojení stínění se zemí zdroje i spotřebiče signálu. Takový asymetrický vf kabel je potom téměř necitlivý na vnější rušení, nebo rušení jiným vf signálem.
Symetrické vedení signálu naproti tomu využívá k vedení užitečného signálu dva samostatné vodiče, které nemají proti zemi, nebo společnému pólu zařízení žádný užitečný potenciál či signál. Užitečný signál vedou pouze ty dva vodiče proti sobě.
Protože je fáze signálu v druhém z vodičů symetrického vedení fázově otočena o 180° /pokud možno co nejpřesněji/, tak se rušení, naindukované do prvního z vodičů signálu, navzájem vyruší.
U vf techniky je symetrické vedení signálu /až na spec. případy/ téměř vždy nestíněné. Jeho oba vodiče jsou vedeny po celé délce vedení v konstantní vzájemné vzdálenosti.
Mají také proti sobě navzájem přesně definovanou impedanci, která také musí být dodržena co nejpřesněji.
Je to ze stejného důvodu, jako u asymetrického vedení a v celém rozsahu přenášených kmitočtů. U vf vedení je to u symetrických vedení zpravidla 300Ω, u některých starších to bývalo 240Ω, nebo i 75-150Ω u některých speciálních konstrukcí antén či přístrojů.
Protože je symetrické vf vedení zpravidla nestíněné /typický příklad je anténní dvojlinka/, je velmi citlivé na přiblížení čehokoli vysokofrekvenčně dobře vodivého, zpravidla kovového, ale mohou to být i střešní tašky.
V místě přiblížení k takovému vedení /nebo jen k jednomu z vodičů/ to způsobí lokální velkou změnu impedance. Tím způsobí i dílčí impedanční nepřizpůsobení, odrazy signálu a tím samozřejmě i jeho ztráty.
Tedy skoro se všemi důsledky, jako u porušení impedance asymetrického vedení.
Je-li třeba jakéhokoli přechodu mezi oběma druhy vedení, případně je třeba zároveň transformovat impedanci, používají se k tomuto účelu tzv. symetrizační a desymetrizační členy, které často fungují i jako vf transformátory impedancí.
Může to být vhodně vinutý a zapojený vf transformátor, ať už vzduchový, nebo na nějakém jádru /známé dvouděrové feritové jádro/. V případě nejvyšších kmitočtů může být řešena symetrizace-desymetrizace a impedanční transformace vytvořením vhodného tvaru spojů na cuprextitu a změny impedance se dosahuje např. definovanou vzdáleností magneticky vodivé plochy.
Téměř každý zná anténní desymetrizační členy s dvouděrovým feritovým jádrem, větším pro VHF a kratším či plastovým pro UHF. Případně je na místě impedančního transformátoru vidět pouze meandr, vyleptaný na destičce a v určité vzdálenosti má kousek tlustého Fe plechu, který pak funguje jak jako jádro, tak působí změnu impedance žádaným směrem.
Pokud je třeba desymetrizace a impedanční transformace v úzkém rozsahu kmitočtů, tak se dříve úspěšně používala tzv. "symetrizační smyčka" z kusu koaxiálního kabelu přesně vypočítané délky, vhodně připojeného ke zdroji signálu /anténě/ a výstupu koaxiálním kabelem.
Je to jeden z dosti mála způsobů naprosto bezeztrátové desymetrizace a impedanční transformace, například ze symetrických 300Ω dipólu antény na nesymetrických 75Ω koaxiálního kabelu. Kabel přesně definovaného úseku přizpůsobovací smyčky i výstupní kabel, se musí vhodně zvolit a velmi dobře zajistit proti znehodnocení či poškození venkovními podmínkami.
Symetrické i asymetrické vedení se používá i u nf techniky.
Technický princip je tam sice shodný, ale část chování obou vedení je v praxi téměř opačné. Stínění kabelu totiž nepůsobí stejně na nf-akustických kmitočtech, jako na vf.
Ale o asymetrii/symetrii v nf až jindy a jinde, zde to s vf technikou nesouvisí.
Pokud jsem napsal něco špatně či nepřesně, opravte mne, prosím.
Doporučené k pozornému čtení:
J.T.Hyan: Slaďování amatérských tranzistorových přijímačů, SNTL 1964
Z.Tuček: Slaďování superhetů, SNTL 1953
Š.Vostrý: Radiotechnika, SNTL 1954
M.Český: Antény pro příjem rozhlasu a televize, SNTL 1974
M.Český: Příjem rozhlasu a televize, SNTL 1981
M.Český: Stavba malé společné antény, SNTL 1978
K.Donát: Místní a dálkový příjem rozhlasu a televize, I.+II. vydání, Naše vojsko 1968 a 1971
T.Český: Antény pro příjem televize, SNTL 1987
V.Tůma: Individuální televizní antény, ČSVTS Ostrava+Kovoslužba Praha 1987
V.Tůma: Systémy pro společný příjem a rozvod signálů TV a R, AKS Ostrava 1991
V. Kottek: Československé rozhlasové a televizní přijímače I-IV
W.W.Diefenbach: Příručka pro opravy přijímačů, SNTL 1961
Černý-Čuchna-Michálek: Opravy rozhlasových přijímačů, SNTL 1970
Z. Tuček: Opravy rozhlasových přijimačů, SNTL 1957
Dršťák a kol.: Příručka radiotechnické praxe, Naše vojsko 1959
M.Pacák: Vyšší škola radiotechniky I. - příloha časopisu Elektronik1950-1953
M.Pacák: Vyšší škola radiotechniky II., Práce 1962
L.Niemcewicz: Vzorce, definície a príklady z rádiotechniky, ALFA 1970
H. Meluzin: Rádiotechnika, ALFA 1980
To zatím stačí, to jen zlomek, co jsem nahrábl tak narychlo.
Na úložištích bude jistě spousta těchto a podobných knížek ke stažení - na těch zatracených internetech je přeci úplně všecko
- Přílohy
-
-
-
-
-
Naposledy upravil(a) sinclair dne 13 úno 2020, 08:44, celkem upraveno 1 x.