Srovnání s videorekordéry kulhá na obě nohy - když ve FESE v Darmstadtu vyrobili nejpřesnější buben světa pro profesionální formát BCN, i ta ložiska vybírali na mez fyzikálně dostupné přesnosti. Snažili se posunout limity analogového záznamu, ale stále naráželi na technologicky dosažitelnou přesnost. A bylo to šíleně drahé, proto ten draho splnitelný požadavek na přesnost Japonci (U-Matic nebo BetaMax) obešli elektronickou korekcí jak časové chyby, tak i dropouty v pásku. A zjednodušeně se to pak využilo i pro doma.Kremik píše:Videorekordéry měly tónovou hřídel na valivých ložiskách a nevím o tom, že by s tím byl někdy problém. Jak to bylo přesněji udělané jsem nikdy nezkoumal, protože k tomu nebyl důvod. Vždy pěkně šlapaly. Zkusil bych se tedy inspirovat tam.
Videorekordéry měly kuličková ložiska převážně jen u bubnu, tam měla svůj význam - při 1500 ot/min už nevadilo, že osa není přesně svislá. Případná nerovnoměrnost otáčení způsobená ložiskem byla podstatně menší, než zbrždění bubnu v okamžiku, kdy byla jedna hlava ještě zabořená v pásku a druhá se do něj právě bořila (u nového bubnu to běžně dělalo 0,1 mm!). A v takové přesnosti se dala ložiska vyrábět celkem levně.
Capstan měl horní ložisko kluzné. A ještě byl řízený servem podle "perforace" nahrané půlsnímkovými impulsy na dolní stopě pásku, často v součinnosti s řádkovým kmitočtem, který se porovnával současně jako reference pro korekci okamžité polohy bubnu.
Rozdíl bubnu s kluzným ložiskem proti valivému se na televizi nepoznal - vypnutý "setrvačník" řádkové synchronizace přiměl televizi spouštět řádky tak, jak přišly z videa, takže svislé linie v obrazu byly celkem nepozorovatelně neklidné. Pro také použití vyhovělo i valivé ložisko.
Jinak tomu je ale při grabování videograbberem, který očekává, že TV řádek trvá přesně 64 µs. Z videa jde totiž o průměrnou dobu, ne trvale dodržovanou. Nejen, že plápolá horní část obrazu, než tu polohu bubnu servo srovná, ale je vidět i to, že jedna z mechanik (ať už ta, na níž byl záznam pořízený, nebo ta, ze které se grabuje) měla kluzné ložisko a druhá má valivé - v celé výšce snímku jsou neklidné svislé linie, vytrhané řádky. Viditelnost toho zmenšuje jen hanebné vodorovné rozlišení.
Ve zvuku na podélné stopě je to slyšet - konečně na ní se nečeká kolísání pod 1 % (i když v prospektech se obvykle uvádělo wow&flutter, při kterém se některé frekvence kolísání ignorují, protože posuvná rychlost při snímání se řídí podle impulsů z pásku). Naproti tomu u hifi díky frekvenční modulaci záznamu to způsobí jen kolísání úrovně o 1%, což jaksi není znát.
Jenomže magnetofon je magnetofon, ten polohu pásku v čase nekontroluje, prostě ho jen protahuje. Tam buď použiješ desetikilový setrvačník s pětimilimetrovým tónovým hřídelem na devatenáctku rychlost, nebo se na přijatelné kolísání s lehčím setrvačníkem při nižších otáčkách v kluzném ložisku nedostaneš.
