Když se nahradí plochý selenový můstkový usměrňovač toho typu, jako je B250C75 čtyřmi diodami, tak stoupne anodové napětí o 10 až 15V, podle celkového odběru a C kondenzátorů.
Mnohde to zvýšení nemusí ničemu vadit, ale bývá potřeba, polovodičové diody odrušit. Často způsobí v AM přijímači oproti selénu takové rušení, že to na místních vysílačích bručí.
Horší situace byla při náhradě vakuové usměrňovačky, tam už byl odpor až 250Ω nutný. Jak kvůli nabíjecímu proudu elektrolytů, tak kvůli špičkovému napětí na nich, než naběhl anodový odběr přijímače.
Selenový můstek 250V/70mA - náhrada
Moderátor: Moderátoři
Máš pravdu Sinclaire, na zhruba stejné napětí na anodách atd. při napětí 235V ( namísto 220 V) a náhradě selenu 4x1N4007 mi vychází ten doplňkový srážecí odpor cca 180- 200 Ohmů . Nějaké odrušení tam už je, 47n z jednoho ac bodu na kostru , zatím to rádio nefachčí , pokud to vůbec rozjedu ( 1. MF AM je uvnitř úplně zničená, jádra v závitech zalehla, nějaký dobrák to vzal silou, celou tu trubičku s jádry v krytu ukroutil od spodku v desce a všechny vývody totálně utrhal a vinutí zdevastoval ) , tak to "doodruším" .
Odrušit se musely i můstky, dokonce i vakuový usměrňovačky, ale u nich se to dalo zvládnout levně a jednoduše.
Diody tím ostrým rychlým sepnutím, na malý úbytek, vytvoří rušení spektrálně širší i silnější, než jakýkoli jiný usměrňovač.
Pro ploché seleny ala Soral PM28RA, B250C75 až B250C125 platilo:
Jedna cesta odrušení, zpravidla ta horší, byl jeden kvalitní kondenzátor, zapojený přes anodové vinutí blíže usměrňovači, kapacita mezi 5n a 50n, na napětí min. 1000V DC.
Tohle se používalo nejvíc, protože ty selenové placky do 75mA, spolu s jedním kondem 50uF, napájely malé a levné přijímače, kde by složitější odrušení bylo už proti zbytku drahé.
Druhá, ta lepší, bylo odrušení jednotlivých "sloupců" - drah plochého usměrňovače RC členy. Odpor míval mezi 100 a 300 ohmy a kondenzátory mezi 15n a 50n. Pokud se k tomu přidal ještě ten kondenzátor přes vinutí, nebo vf tlumivky spolu s kondenzátory i v primárním vinutí, tak je to dokonalý.
U křemíkových diod bych zkusil postupovat stejně.
Ostatně - už u nejstarších konstrukcí Philips, s vakuovými usměrňovačkami, bývaly obě poloviny anodového sekundáru překlenuty kondenzátorem od 5n až do 50n, vždy na aspoň 1000V, lepší firmy na 1.600V DC.
Odrušený jednocest UY1N, kondem 5n/1000V má přece i Talisman a měl to i úsporný Národný prijímač.
Diody tím ostrým rychlým sepnutím, na malý úbytek, vytvoří rušení spektrálně širší i silnější, než jakýkoli jiný usměrňovač.
Pro ploché seleny ala Soral PM28RA, B250C75 až B250C125 platilo:
Jedna cesta odrušení, zpravidla ta horší, byl jeden kvalitní kondenzátor, zapojený přes anodové vinutí blíže usměrňovači, kapacita mezi 5n a 50n, na napětí min. 1000V DC.
Tohle se používalo nejvíc, protože ty selenové placky do 75mA, spolu s jedním kondem 50uF, napájely malé a levné přijímače, kde by složitější odrušení bylo už proti zbytku drahé.
Druhá, ta lepší, bylo odrušení jednotlivých "sloupců" - drah plochého usměrňovače RC členy. Odpor míval mezi 100 a 300 ohmy a kondenzátory mezi 15n a 50n. Pokud se k tomu přidal ještě ten kondenzátor přes vinutí, nebo vf tlumivky spolu s kondenzátory i v primárním vinutí, tak je to dokonalý.
U křemíkových diod bych zkusil postupovat stejně.
Ostatně - už u nejstarších konstrukcí Philips, s vakuovými usměrňovačkami, bývaly obě poloviny anodového sekundáru překlenuty kondenzátorem od 5n až do 50n, vždy na aspoň 1000V, lepší firmy na 1.600V DC.
Odrušený jednocest UY1N, kondem 5n/1000V má přece i Talisman a měl to i úsporný Národný prijímač.
Na to přepětí do nažhavení elektronek ale ten sériový odpor nepomůže - není nažhaveno, není odběr, není ani úbytek. Ledaže by ten proud braly samotné elyty, což je poněkud nežádoucí stav...sinclair píše:Horší situace byla při náhradě vakuové usměrňovačky, tam už byl odpor až 250Ω nutný. Jak kvůli nabíjecímu proudu elektrolytů, tak kvůli špičkovému napětí na nich, než naběhl anodový odběr přijímače.
V momentu toho špičkového napětí, elyt vlastně přeformováváš na vyšší napětí, je to vždy spojeno s nadproudem.
U hodně starých elytů, anebo elytů na napětí asi nad 160V, to trvá déle, než u nízkonapěťových do 100V.
Toho si určitě taky každý všiml - že formování 50uF-350V trvá řádově déle /hodiny/, než 47uF-100V /minuty/.
Ten odpor, spolu s vnitřním odporem anodového vinutí, pomáhá formovací nadproud účinně omezit.
Není žádoucí, aby si elyt zbytečně upšoukl. Že je na něm napsáno 450/500V neznamená, že si nemůže vzít na doformování z 360V na 450V třeba stovky miliampér - a ne chvíli.
Je potřeba odpor i dost wattově předimenzovat - i přesto, že provozní ztráta je na něm třeba minimální, tak ten nárůst proudu do elytů, při náběhu špičkového napětí, je velký.
Bere to plný kotel, co anodové vinutí dá, omezeno jen vnitřním odporem usměrňovače, které to jinak ničí.
V AZS021, při překlenutí EZ81 diodami a při preventivním 100R odporu, to byl docela mazec - kouřilo se chvíli i z uhlíkového dvouwattu.
Tyhle ploché seleny jsou často v hajzlu tak, že se ze tří stejných /12 sloupců/ nedaří složit jeden slušný.
Čím méně "značkovější", tím hůře. S&H bývají často i v pořádku, jen stačí opatrně opucovat destičky sloupců a naskládat zpátky. Až jsem byl u velkého C125 pak překvapený, jak malý úbytek na něm "po generálce" je. Byly to placky z Filharmonií, jednu jsem ale musel "doskládat" z jiného kusu, pár kotoučků bylo ohnilých.
Je to otravný oser, který ne každý chce podstupovat.
Každou jednotlivou destičku v upraveným kolíku na prádlo změřit na úbytek /já při 25mA/, zkontrolovat na závěr aspoň 0,1mA/15V, popřípadě vele-opatrně tmavou, brusnou gumou Koh-i-Noor přegumovat obě plošky, když je to už moc olezlý.
To není, jako přestrčit někde AZ1, vyměnit oba decouplingy a pak jen u lahváče čumět na magivoko
U hodně starých elytů, anebo elytů na napětí asi nad 160V, to trvá déle, než u nízkonapěťových do 100V.
Toho si určitě taky každý všiml - že formování 50uF-350V trvá řádově déle /hodiny/, než 47uF-100V /minuty/.
Ten odpor, spolu s vnitřním odporem anodového vinutí, pomáhá formovací nadproud účinně omezit.
Není žádoucí, aby si elyt zbytečně upšoukl. Že je na něm napsáno 450/500V neznamená, že si nemůže vzít na doformování z 360V na 450V třeba stovky miliampér - a ne chvíli.
Je potřeba odpor i dost wattově předimenzovat - i přesto, že provozní ztráta je na něm třeba minimální, tak ten nárůst proudu do elytů, při náběhu špičkového napětí, je velký.
Bere to plný kotel, co anodové vinutí dá, omezeno jen vnitřním odporem usměrňovače, které to jinak ničí.
V AZS021, při překlenutí EZ81 diodami a při preventivním 100R odporu, to byl docela mazec - kouřilo se chvíli i z uhlíkového dvouwattu.
Tyhle ploché seleny jsou často v hajzlu tak, že se ze tří stejných /12 sloupců/ nedaří složit jeden slušný.
Čím méně "značkovější", tím hůře. S&H bývají často i v pořádku, jen stačí opatrně opucovat destičky sloupců a naskládat zpátky. Až jsem byl u velkého C125 pak překvapený, jak malý úbytek na něm "po generálce" je. Byly to placky z Filharmonií, jednu jsem ale musel "doskládat" z jiného kusu, pár kotoučků bylo ohnilých.
Je to otravný oser, který ne každý chce podstupovat.
Každou jednotlivou destičku v upraveným kolíku na prádlo změřit na úbytek /já při 25mA/, zkontrolovat na závěr aspoň 0,1mA/15V, popřípadě vele-opatrně tmavou, brusnou gumou Koh-i-Noor přegumovat obě plošky, když je to už moc olezlý.
To není, jako přestrčit někde AZ1, vyměnit oba decouplingy a pak jen u lahváče čumět na magivoko
